Jako by to snad bylo včera, co jsme měli možnost jezdit kam chceme, s kým chceme a bez povolení, že nejsme chodící přenašeči viróz a bakterií. Ano, všichni na tohle období asi velice rádi vzpomínáme a asi budu mluvit za naprostou většinu, když řeknu, že nám to malinko leze na mozek. Takže… co takhle si připomenout chvilky, kdy to ještě nebylo tak hrozné a kdy jsme se zase jako projekt měli možnost sejít a prožít pár příjemných chvilek? Souhlasíte? No tak ještě aby ne, že?
Píše se rok 2020, konkrétní datum už si moc nepamatuju, ale když bych se moc snažil, bylo to… ehm… jo, bylo to 26. až 28. června. Období, kdy se opatření znovu roztáčela o sto šest. Mladí i staří trpěli v neúnosných vedrech ve vlacích, autobusech a tramvajích Pražské metropole. A pak tu byla skupinka divnolidí z internetového projektu, kteří si sem přijeli užít víkend. Pro mě a některé ostatní to začalo už o den dříve, každopádně já se spíš zaměřím na 28., což bylo datum hlavního dění. Vlastně… je dost těžké všechny ty vzpomínky všechny zformulovat tak, aby byly popořadě a aby dávaly smysl. Proto se vynasnažím a zkusím se vykecat nějako srozumitelně.
Začalo to na nádraží. Než jsme se všichni setkali, bylo to na nějakou chvilku, ale díky tomu, že vedení obětavě navigovalo či vodilo každého člena naší výpravy k nám, nakonec jsme se dočkali, všichni se sešli a mohli jsme vyrazit do klubovny. Ta dle mého názoru patřila mezi top tři nejlepší, ve kterých jsem měl tu možnost pobývat a věřte mi, byl jsem už na dost velkém počtu sletů, abych to dokázal porovnat. Ani taxa za ní nebyla nějako závratná na to, že jsme dostali dvoupatrový prostor, kam jsme se všichni s přehledem vešli. Pak následovalo klasické odnášení batožin, krátká regenerace systému a jelo se dál, konkrétně pár zastávek dál na něco dobrého k jídlu, kde se všichni rozprchli, jak jen mohli, a dali si něco dobrého podle své chuti. Díky bohu jsme nikoho neztratili a po tom, co naše břicha byla dostatečně nacpaná, mohli jsme to vzít pěkně zpátky do klubovny. Někdo se rozhodl jet zpátky tramvají, ale pár bláznů (mě nevyjímaje) se rozhodlo v tom neskutečně nechutném pařáku vydat zpátky pěšky. Nevím, co bylo horší. Pařit se v tramvaji nebo kolabovat cestou pěšky. Díky bohu se ale nikomu nic nestalo, nikdo infarkt nedostal a klubovna se opět naplnila skoro až po strop.
A co následovalo dál? Ceremoniál ke konci školního roku, rozdávání vysvědčení. Moc se mi to líbilo, i když jsem přebíral vysvědčení za mrtvého Erica. Ale to nevadí, dokonce by prošel ročníkem, takže alespoň nějaké pozitivum si na tom musíme najít! Za mě osobně a za to, jak jsem se koukal kolem, musím uznat, že tohle si snad užil každý, moc jsme se u toho nasmáli a bylo to moc fajn. A věřte mi, ze svého místa na pohovce jsem měl dost solidní výhled! Další doprovodný program byl taktéž povedený. Ať už mluvíme o tvoření vlastního trička, skládání čokožabek, kdy měl každý člen sletu žabku s podobiznou své postavy a krátkým infem z druhé strany. V neposlední řadě tu byla ještě šifrovací soutěž, kterou bych osobně označil za jednu z nejlepších, které za dobu sletování byly (touto cestou se ještě jednou omlouvám Ebině za to, že jsem příšernej týmovej hráč). Pro příště určitě ještě uvítáme papírový famfrpál, na který bohužel už nezbyl čas, ale alespoň máme další aktivitu na následující slety!
Odpoledne se pomalinku přehouplo v podvečer a naše skupina odvážných se shodla na tom, že hlad opět udeřil ve své plné síle a bylo by dobré se jít najíst. Ještě předtím však přišla snad moje neoblíbenější část sletu, a to focení. Protože co je to za slet bez trošky pózování. Bylo to zamýšlené jako kratochvíle, ale nakonec jsme se u toho zasekli asi na půl hodiny. Každý se fotil s každým, Nebelvír má vlastní fotku, Zmijozel má vlastní fotku, bývalé vedení má vlastní fotku. Prostě, každý se fotil s každým a bylo to nesmírně fajn. Když už měl teda fotku každý (nikdo se tomu nevyhnul, muhehehe) a společná fotka celého projetu na sletu byla na světě, konečně nastal čas, kdy se parta dospívajících dostala do hospody U Topolů, kde následovala další hodinka nebo dvě jezení a povídání si. Aby to nebylo jen tak obyčejné, skupinky se průběžně prohazovaly, aby se každý mohl pobavit s každým. Jako hřeb večera bych však pro mě osobně vyzdvihl jeden pokrm a to Hudarovy výběrové párky s vejmrdou. Kdokoliv, kdo se kdy dostane do restaurace U Topolů… je to výjimečný zážitek a doporučuji všemi deseti. Pak následoval večerní program, kdy jsme se opět rozdělili na dvě skupinky. Jedna se vydala na toulky noční Prahou a druhá se oddávala aktivitám jako jsou… ehm… Activity a následně na to delikátní ochutnávce Bertíkových Fazolek tisíckrát jinak. A další den přišla ta smutnější část našeho setkání. Loučení a úklid.
Jak bych to celé shrnul? Chtěl bych poděkovat hlavně vedení za to, že se s organizací poprali velice kvalitně. Chci poděkovat všem lidem, kteří na slet dorazili. I přes to, že jsem se nebavil se všemi, moc rád jsem vás tehdy viděl a moc rád jsem s vámi strávil víkend. Ať už se jednalo o výpravu k nedaleké čističce odpadních vod, sáhodlouhé debaty s Mikulášem, nečekaný pokec s panem ředitelem, sledování toho, jak si ostatní členové našeho společenství ničí vzájemně ruce u hry, jejíž princip doteď nechápu. Prostě… to bylo úžasný. Mám vás rád, mám rád komunitu, ve které jsem, a všem vám ještě jednou moc děkuju. A co vzkážu ostatním, co na sletu ještě nebyli? Pokud budete mít čas, příště přijeďte. Slety jsou úžasná zkušenost, kdy máte chvilku poznat lidi kolem vás ještě líp, než je znáte teď, a většinou to stojí za to vystoupit ze svojí bubliny a prostě se jednoduše bavit.
Atalásek Konipásek Zacharov
0