“Dračí spalničky jsou téměř epidemicky rozsévány a vůbec to není chyba lékouzelníků. Lidé se začnou kontrolovat až poté, co se projeví první příznaky a ani o sebe lépe nepečují.“
Tak tuto větu jsem uslyšela jako první, když jsem vešla do stejné nemocnice jako minule, když jsem dělala rozhovor.
A to, co jsem viděla, bylo ještě horší. Všichni pracovníci tohoto institutu přebíhali z jedněch dveří do druhých. Jeden do mě dokonce omylem strčil tak, až jsem spadla a on si toho v tom spěchu ani nevšiml. Docházely sem chumly nových lidí s dračími spalničkami a já na to všechno jenom zírala jako na zjevení. Vypadala jsem asi trošinku hloupě, ale mnohem hloupěji, jakmile přišel ředitel této instituce a ohlásil, že je plno. Jakmile mi došlo, že to je právě on, bulharsky jsem se ho na pár věcí ohledně tohoto blázince zeptala a on na to odpovídal velmi unaveně. Když mě po chvíli vzal do své pracovny, vysvětlil mi, že je z toho úplně nešťastný a jestli bych mohla bránit ve vstupu dalším lidem. Na to už totiž nikdo nezbyl.
Proto jsem ho také nemohla odmítnout. Stála jsem u hlavního vchodu a pokaždé jsem každému nakaženému říkala, že už na ně není kapacita. Až pozdě v noci jsem s tím skončila a uzavřela bránu, jelikož to nikoho nenapadlo.
1
