Tak jsem zase tady, ale tentokrát vám nebudu do hlavy tlačit další informace o školních předmětech, protože před pár dny proběhla kolejní akce Mrzimoru.
Jak si již někteří stihli všimnou, naše kolej dostala novou kolejní ředitelku, která se díky bohu objevila víckrát než jednou měsíčně, narozdíl od bývalého kolejního. I když to taky nebylo častokrát, přece jen byla větší možnost ji na hradě chytit. Předem se omlouvám, jelikož jsem šla na kolejní akci s tím, že o ní budu psát článek, který si stejně málokdo přečte, takže se pokusím psát čistou pravdu a nic si nepřibarvovat.
Kolejka byla u černého jezera a už každý z dálky mohl vidět, že nikdo jiný než jezevci, to nemohli být. Proč? Protože již od hradu, cestičkou k jezeru bylo možné zpozorovat všechny ty mrzimorské věcičky. Jako první všem určitě padl do oka altán, jehož žlutá barva by předčila snad i sluníčko. A aby žluté nebylo málo (protože té není nikdy dost!) celá střecha byla tvořená ze slunečnic! Slunečnice jsou božácké, že jo? Teda alespoň mně se strašně líbily! Do altánku vedl vchod, tvořený jen ze slunečnic, a po jeho stranách stáli dva velicí nafukovací jezevci, což bylo strašně sladké, protože jezevci jsou božáčtí jako slunečnice! Jak krásně to začínalo, pochybuju o tom, že se někdo mračil, když je viděl.
Uvnitř altánku byly stoly s ubrusy s potisky slunečnic a pár jich dokonce poletovalo vzduchem. Profesorka, tedy paní kolejní Ava Woodwork již seděla v altánku, překvapivě ve žlutém oblečení a na všechny se usmívala jako blázen. Její pravou rukou byla pro dnešek nově zvolená Wendy May, protože Leyla se asi ještě objímala s Cucinkou ve sklenících. Kdyby to někoho zajímalo, je to masožravá květina, takže jestli se Leyla v brzké době neobjeví, bude potřeba najít profesorku Swan a zjistit, co se stalo s Leyliným tělem.
…Sice se nás sešlo jen málo, ale ono tomu tak už bývá, tedy na našich kolejních akcích.
Nejvíc mi osobně vyrazil dech asi Cedric Diggory, kterého jsem doteď neznala, no vsadím botičky, že se s ním ještě uvidím, alespoň na náboru, kde mu vytřu zrak! Ha!
Když jsme se dostali konečně k očekávané akci, začala profesorka vysvětlovat pravidla a zábava mohla začít.
Možná jsem to slovo zábava mohla dát do uvozovek, protože ruku na srdce, pro náctileté děti házení kostkou a prachbídné čekání na to, jestli padne šestka, nebo ne, aby ses mohl vůbec zúčastnit lovu čínskými hůlkami na čokožáby, je dost zdlouhavé? Nudné?
I když se našli lidé, kterým ta šestka nakonec padla, třeba taková Piper (jejíž příjmení je moc dlouhé na to, abych si ho zapamatovala), se jako hurikán hnala lovit čokožábu hned na začátku. A Georgovi také padla šestka, no, byla bych radši, kdyby se to nestalo. Normálně si představte, že vzal tu čínskou hůlku a surově ji zabodl do jedné z čokožab. Vrahoun jeden!
Padla i pár dalším lidem, čokožab byla hromada a proto jsem se bála, že to bude náplní celého večera.
Když ovšem profesorka prohlásila, že pokročíme dál, byla jsem nadšená a div neskákala do vzduchu. Možná jsem se unáhlila, když nám začala Wendy vysvětlovat, co budeme dělat dál. Zavázala profesorce oči a pokládala otázky ohledně kolejní a my měli hádat odpověď. A proč měla zavázané oči? Aby přece nevěděla, kdo odpovídá a komu pak trhat hlavu za nevhodné reakce, což jsem taky trochu vytkla, když už stejně měla možnost vidět naše obličeje a slyšet naše hlasy. Ale co už. S Georgem jsme se bavili, že určitě ovládá černou magii, no nic takového asi neovládá, zato chce krást kytky ze skleníků. Má ráda světle fialovou barvu, ráda se mazlí s kočkou, používá nejraději kouzlo Co… takové to na měnění barviček, název si nepamatuju. A taky se přiznala, že si hraje na chleba a chce okorat. To je takové to, když chleba uschne a vyhodíme ho, že? Že by tím jako chtěla něco naznačit? Mm, kdo ví.
Když skončily otázky, pustila nás plavat do jezera, což ani nevím, jestli někdo využil, protože já jsem se už tmou… no za pomocí svitu z hůlky plížila do hradu.
Když tak teď vzpomínám na staré kolejky, ať už ty, na kterých jsem byla, nebo ty, o kterých mi vyprávěli, zasouvám tuhle akci hluboko do šuplíku, dokonce až pod předchozí psychiatrickou léčebnu s bývalým ředitelem, u níž jsem myslela, že ji nic netrumfne. Stalo se.
Tak se uvidíme zase zítra u dalšího článku o předmětech,
s nadějí v lepší zítřky
R. Wildhame