Máte rádi pohádky? Ano? Tak to si hezky lehněte na lavici, zavřete oči a poslouchejte. Bylo nebylo, na jedné čarodějnické škole někde v Anglii byla zaměstnána jistá paní profesorka. A taky paní zástupkyně. A taky paní bývalá kolejní Nebelvíru. Zkrátka a dobře, téhle paní vědátorce neřekl nikdo jinak než Floydová. Nu, a tahle paní Floydová mimo jiné učila předmět jménem mytologie. Tam si týden co týden stoupala před třídu plnou spících pozorných žáčků, aby jim vyprávěla pohádky. A nebyly to jen tak ledajaké pohádky! Byly to totiž pohádky – soudě podle těch výrazů – mimozemské. Byly plné podivných slov a jmen, která přišla všem velmi zvláštní a cizí. Snad právě kvůli tomu, s jakou familiérností paní profesorka Floydová tyto cizí termíny přednášela, se brzy hradem roznesla legenda o tom, že dotyčná profesorka vlastně vůbec není profesorka. Že má vlastně pod těmi hezkými vlásky schovanou malou anténku a pod vrstvou líčidel schovává zelenou kůži mimozemšťana. Ač se o to mnozí pokoušeli, nikdo jí ovšem nebyl schopný tuto skutečnost dokázat, a tak nadále setrvává na naší škole v utajení. A tak legenda pokračuje.
Budíček! Ne, vážně, vstávejte. Tohle byl totiž seriózní příběh. Nemáte ani představu, kolik přikrývek už bylo obětováno za účelem spustit se z astronomické věže dolů k Floydčiným oknům a přistihnout ji při přemalovávání zelené kůže. Co? Ne, jasně že to nejsou kecy. Kecy, nebo snad možná měla říct… mýty? Co? *mrk mrk* Kdo ví. Pokud nechcete věřit tomuhle, pak vám mytologie, která je překvapivě mýtů plná, zamotá hlavu. Během hodin do vás bude hustěno tolik legend a mýtů, že brzy nebudete vědět, jestli jste teda potomky Dia nebo jestli pocházíte z tlustočerva.
Když už jsme u toho Dia (vím, že jsme taky u tlustočerva a věřte mi, že moje kolegyně se tu celá třepe na to, aby mohla vysypat z rukávu informace o tlustočervech potravou počínaje a podivnými namlouvacími rituály konče, ale to nechcete slyšet, věřte mi), ona řecká mytologie je vlastně asi to nejprofláknutější a nejrozsáhlejší. Na počátku totiž prý bylo jedno velké nic. Takové nicmocovité a nicneříkající nic. A z toho nanicovatého nic vznikl Chaos a pak Země. Následně vznikl Olymp, Tartar a no… mohla bych pokračovat až do závěrečného písknutí na famfrpálovém hřišti, ale to je zbytečné, protože by mi nikdo nerozuměl. Někde tam se objevil taky Zeus, takovej velkej týpek doslova metající blesky všude kolem. Otec bohů, vládce Olympu. Dobrá zpráva pro šprty je, že v mytologii procvičíte matiku, protože na spočítání sourozenců, žen, milenek a dětí tohohle chlápka vám prstíky stačit nebudou. Na to si, vážení, budete muset pořídit počítadlo. Jojo, až tak. Je to ďábelský. A vám přišla legenda o mimozemské Floydové jako hloupost, tse.
Na co vám prstíky ale stačit budou, je počet let, které se na tomto předmětu musíte odsedět. Totiž pět. Mezitím stihnete probrat nejen Řecko, ale taky Řím a Egypt a Skandinávii a určo ještě nějaká další bezva místa. To je celkem dost času na pořádnýho šlofíčka, no ne?
Letos učí mytologii profesorka Floydová, která tím naprosto žije. Kdybyste viděli na hodinách to její téměř dětinské nadšení, když nám omílá každého boha tak dopodrobna, že člověk snad i ví kolik měl zubů, buď byste nadšeně seděli (jak moc jen nadšeně sedět a zírat jde), nebo raději utekli. Co se týče jejích hodin, můj názor by asi nebyl objektivní, protože si ráda šplhnu, tak jsem po písemce odchytila Hermionu Grangerovou z Nebelvíru a vytáhla jsem názor z ní. (E: „Vážně? Udicí? A s háčkem? A co návnada? Já doufám, že jsi nemučila žádné červíky!” R: *Facepalm.*)
Mytologie s profesorkou Floydovou rozhodně stojí za to. Celkově přístup této paní profesorky, která je sice přísná, známá pro své neprodlužování termínů a trvající na splnění všech podmínek, jenž stanoví na začátku roku, ale zároveň vás dokonale připraví na případné zkoušky, je vynikající. Pro zájemce, kteří žijí pro zajímavé příběhy plných dobrodružství a bojování s příšerami, je tento předmět naprosto ideální. Nejsou to v podstatě ani typické hodiny, většinou tam sedíme a povídáme se o bozích a hrdinech, vyměňujeme si naše vědomosti. Na těchto hodinách se cítím ne jako studentka, ale jako by mě profesorka Floydová brala jako sobě rovnou. Navíc její znalosti z cestování tomu přidávají i kapku autentičnosti a dotváří tak vskutku velkolepý příběh, máte potom pocit, že jste právě na místě. Nemluvě o skvělých výpravách na místa, kde se tyto příběhy odehrávaly.
Předmět taky učí profesorka Stevenson, o které mi je osobně známo jen to, že je zvěromág a mění se ve vlka. Který chce sežrat táborníka Aidena, což se mi vůbec nelíbí, protože ho mám ráda. Jako kolejního, samozřejmě. Jo. Ačkoliv je tahle profesorka strašně mladá a strašně moc ukecaná a ještě víc divná, tak se do její třídy stejně někdo hlásí. No a jak jinak, vybrat si mezi Ajšíjou nebo Brájenem bylo jednoduché.
Ač nemám plnou docházku a dost jsem to flákal, tak když už jsem se objevil, tak mě to i většinou bavilo. A to už jen z toho důvodu, že jsem tam chodil sám s Ajšíjou, kterou jsem mohl nerušeně otravovat. Mimo to jsem se tam mohl dozvědět spoustu drbů a až přespříliš přátelská profka mi i něco málo vtloukla do hlavy, což se povede málokomu. Učivo z ní lezlo hopem a starala se taky o nás, přičemž do nás nehustila jednim úkolem za druhým. Teda nevim, co dál bych měl dodat. Prostě se Stývnsonovou to bylo fajn a asi bych se ani nezlobil, kdybych jí měl i příští a přespříští rok. Takže si ji prosím pěkně zamlouvám do dalšího roku!
No a trojici mytologických nadšenců nám uzavírá profesorka Kavanagh, která byla neskutečně skvělá, jenže vyhozena. Místo ní se objevila na scéně jistá, no já si vzpomenu! Cracknellová! Jo, nová dosti děsivě vyhlížející drobná žena, osobně jsem ráda že chodím k profesorce Floydové, ale to nemění nic na tom že má kůl boty (ale je děsivá!). Popravdě, zjistit kdo k ní do třídy chodí mi nedělalo ani tolik problémů, jen jsem musela poobíhat půlku školy, povylepovat pár plakátků, a vysílat z vrcholku astronomické věže praporkové signály, než mi u dveří do ložnice zaklepalo jisté mrzimorské škvrně, Gratchen Withall, s tím, že tam chodí i ona. A její názor si přečtěte sami.
Paní profesorka, ne ta co ji máme teď, ale taková ta s těmi úžo vlasy byla moc úža. Vypadala moc mile, jen teda nám ukazovala podivné věci, jak tam někde někdo usekl někomu pindíka a pak pozvala nějakého neviditelného pána co si s náma povídal, ale prostě tam nebyl! No a pak sem jí řekla, že mám čokoládu taky ráda, ale že ji nemá jíst tak moc, přece jen jí narostlo břicho. Ale holky mi to pak vysvětlily, že snědla mimino a proto jí tak narostlo. Ještě, že už nejsem mimino. No ale teď máme teda takovou zvláštní profesorku Krekrovou! Ona prosím chodí pořád v černém, vlasy má černé, ale kůži má úplně bílou! Vypadá jak zombie, ale neříkejte jí to. Taky mi furt nadává a pak mě zase chválí, takže sem z toho dost zmatená. Každopádně nám na jedný hodině dopravila do učebny obrovský okno a prvně mě od něj vyhodila, se určitě bála abych ho nerozbila a pak mi tam dovolila jít a mluvili jsme o Poseidonovi, co měl ten super trojzubec a taky krakena! No fakt! A pak sem se naučila krakení tanec a odplula jsem ze třídy. Je fakt bezva a každej kdo říká že ne, tak není bezva!
Ono když se to tak vezme, tak i samotné názory na hodiny a profesory mohou být mýty. Legendy. Pár legendárních hodin, na které se budou pět ódy ještě po dlouhá staletí určitě už leckdo z vás zažil. Je otázkou, zda hodiny mytologie vejdou do legend. Že by? Co kdyby? Mohlo by? Naplnilo-li by se kdyby, pak by mohl vejít v platnost případné mohlo by, a co kdyby by přestalo vyvolávat pochyby. Jeden prostě nikdy neví.
U dalšího dílu se na vás těší
ta šprťácká a ta s těma botama
R. Wildhame & E. Turner