Byl krásný letní den, takový, kterých je poslední dobou v celé Anglii až příliš. Tedy ne, že bych takové dny neměla ráda, ale před příjezdem mi do hlavy každý cpal spoustu informací, jež obsahovaly – mimo jiné – i to, že tu má prý neustále pršet. Nevím, kde tyhle domněnky sebrali, ale už teď jsem si jistá, že to asi nebude úplně správně. Každopádně, abych se do toho příliš nezamotala, což už jsem stejně udělala, vrátím se k tomu krásnému letnímu dnu. Na nebi bylo sluníčko a já hezky capkala dolů k Černému jezeru na kolejní akci, která se měla konat pod vedením nových prefektů. Zvědavá jsem na ně ani moc nebyla, přeci jenom jsem staré prefekty neviděla a nějaké porovnávání teda jde úplně mimo mě.
Trošku zmatená jsem ale byla hned na začátku, ještě nikdy jsem nešla na žádnou školní akci v plavkách, ovšem jestli je to tu běžné, asi se mám ještě co učit. (Tady mám ovšem pocit, že se mi to stejně všechno podaří zapomenout, než dopíšu tento článek.) Nahodila jsem na sebe první plavky, které mi přišly pod packy, přehodila přes ně náhodný kus oblečení a na nohy nazula žabky, ač normálně nedám ani krok bez podpatků. Ovšem co kdyby se mi u jezera nějaké hezké botky zničily, to nemůžu riskovat a raději přijdu o obyčejné žabky než o některé z mých zlatíček. Až půjdu na další kolejku, raději zvážím trošku výběr oblečení, protože to, co jsem měla, bylo asi moc průhledné a tak na mě naši páni prefekti hodnou chvíli valili očka. Na jejich obranu – netuším, jestli to bylo kvůli oblečení, nebo ze zcela jiného důvodu, každopádně to bylo divné.
Divnost nedivnost, nechala jsem si od jednoho z nich (myslím, že říkal, že se jmenuje Lyonnell), poradit s výběrem jídla a od druhého s výběrem pití (zelené prý bylo kyselé, tak jsem se mu rozhodla věřit a nezkoušet to). Bohužel, moje paměť je dost špatná a prefekti tam stáli oba ve stejnou chvíli, tak je možné, že jsem jejich zásluhy na tomto poněkud pomíchala. Nu, to je jedno, pojďme dál. Slyšela jsem, že teď, když jsou ve vedení tihle dva, bude celý rok pořádná jízda plná večírků, a můžu s klidným srdcem tyto řeči potvrdit.
Dole u jezera stála loďka, samozřejmě plná kolejních barev, naložená jídlem a pitím, dokonce ani čokoládová fontánka nechyběla. Pokud se mnou stále držíte krok a ještě jste neusnuli – jsem si jistá, že tohle dává smysl jen tak z poloviny, jak moc přeskakuju – dostala jsem se ke chvíli, kdy jsem vlezla na palubu a dala se do řeči s výživovými poradci, kteří mě zaměstnali natolik, že kolejní ředitelku či naši primusku jsem neměla šanci zaregistrovat. Co se nestalo, brzy se to změnilo, protože příjemnou zábavu a rozhovor narušil proslov a následná výzva k nějaké hře, která se měla odehrávat na horní palubě.
Bez řečiček jsem se tam vydala a táhla za sebou i Williama, který byl tak těžký, že jsem určitě vysportovala všechny ty kalorie, které jsem do sebe předtím nacpala s jídlem. Soutěž v jezení koláčů, to bylo ono. Tehdy už řečičky z mé strany přišly, protože jíst hodně koláčů jistě není zdravé a navíc se po tom tloustne, ovšem i přes mé stížnosti jsem byla do hry zapojena. Od toho mladšího z našich supráckých prefektů jsem si vylosovala papírek v růžové barvě a pomalu se uklidnila, protože nic, co je růžové, přeci nemůže být špatné, no ne?
Litovat jsem začala až později, když přede mnou přistál růžový talířek a upozornění, že v každém z koláčků je jiná náplň, která mi nemusí úplně chutnat. Stále oblbnutá tou růžovou barvou jsem se do svého koláčku zakousla, ovšem dobrý nápad to nebyl, pan pekař mi do něj zapekl něco moc pálivého. Tehdy jsem talířek odsunula k Addingtonovi, ať si to sní, jestli chce, že já nic takového do sebe cpát nehodlám. Místo toho jsem se slunila a spořádala jeho kus dortu, který mi byl nemilosrdně nacpán do papulky – takže budu vlastně tlustá díky němu a prefektům, jednoho dne jim musím všem poděkovat.
Po vyhlášení soutěže – tady bohužel netuším, kdo vyhrál, ani proč (ne, že bych si to nepamatovala, jednoduše jsem nedávala pozor) – se pustila hudba a začala volná zábava, tedy párty v nebelvírském stylu. Viděla jsem pár lidí, co spadlo přes palubu, další, co tancovali a pojídali všechno možné, ale to je jistě jen zlomek z toho, co se tam stalo. Ovšem zbytek jsem již neviděla, milý pan Addington mě odtamtud odnesl dřív (Haló, Wille, umim chodit sama!), než jsem stihla něco dalšího zjistit.
Ač jsem zmatená a můj článek podle toho určitě vypadá, kolejní akce byla moc fajn. Ještě aby ne, když máme prefekty, kteří očividně vědí, co dělají, a kolejní ředitelku, která jim dovolí dělat to, co jim jde očividně nejlíp. Víc je tu však vychvalovat nebudu, ještě by jim stouplo ego a to by to pak bylo na falkutě k nevydržení, takže – pac a pusu, uvidíme se někdy příště.
Kayluška
0