K psaní tohoto článku jsem se dlouho odhodlávala, přece jen divadlo nepatří k těm atraktivním trávením času, jako je třeba kino nebo si zajít na party. Přesto název rubriky mi spíše koresponduje s divadlem, proto není občas na škodu divadelní prkna navštívit. Zrovna toto představení ve mně zanechalo opravdu silné pocity, proto si myslím, že stojí za zmínku. A o čem že to mluvím? Jedná se o slavný balet skladatele Čajkovského Labutí jezero.
Zdroj: Národní divadlo Brno
Pro ty z vás, kteří nejste tolik obeznámeni s tímto kouskem, vám ve stručnosti shrnu děj, který se zde odehrává (kdo nemá rád spoilery, nechť nepokračuje ve čtení):
Kníže Rotbart požádá princeznu Odettu o ruku, ale ona jej odmítne. Za trest ji zakleje do podoby labutě a spolu s ní i další dívky z její družiny – plují tak spolu po jezeře v marné snaze po vysvobození. Zatím na nedalekém zámku slaví princ Siegfried narozeniny, na jeho oslavu přijíždějí princezny ze všech možných krajů, aby si mezi nimi vybral nevěstu. Princovi se ale žádná moc nezamlouvá, proto nepohrdne darem v podobě kuše od zlotřilého knížete, který ho pobídne k lovu poblíž jezera. Tam Siegfrieda upoutá labuť s korunkou na hlavě, princezna Odetta. Oba se do sebe na první pohled zamilují a přísahají si lásku. O den později se ale na zámku odehrává další ples, na kterém se objeví i Rotbart s černou labutí – Odilií. Princovi tolik připomene jeho Odettu, že podlehne jejímu kouzlu a přísahá jí věrnost. V tento moment zrazuje Odettinu lásku a bílá labuť je ztracena. Princ zoufale běží k jezeru a prosí Odettu o odpuštění. Ta mu sice odpustí, ale už je příliš pozdě. Kníže Rotbart se dá s princem do boje, ve kterém jej princ porazí a kníže padne do vln. Mezitím však Odetta umírá v hlubinách jezera a princ zůstává sám.
Toto představení bylo něčím jedinečné. Zřejmě i tou skutečností, že bylo pořádáno u příležitosti 20. výročí první premiéry. Musím zvlášť pochválit velice propracované kostýmy, tady bylo vidět, že si s nimi dali opravdu záležet. Kupříkladu dámy měly nádherně zdobené šaty, doplněné nezbytnými částmi garderoby jako je honzík nebo krinolína. Pak tu jsou kulisy. Vytvoření iluze mlhy na jezeře a skutečný zvuk hromů při závěrečné scéně byly vskutku nesmírně realistické.
A konečně samotný výkon sólistů. Skutečnost, že hlavní roli Odetty/Odilie předvedla teprve dvaadvacetiletá sólistka z milánské Scaly mi vzala dech. Její výkon byl takový, že ke konci diváci nemohli přestat tleskat a já poprvé zažila v Národním divadle aplaus vestoje.
Byl to opravdu kouzelný večer…
Hermiona Jean Grangerová
0
