Po stopách Versailles

Versailles. Říká se o nich, že je to jedno z nejkrásnějších míst ve Francii. Než se mi dostalo té výsady (slyšíte dobře, protože dostat se na takové místo je podle mého názoru jisté privilegium) dorazit sem, říkala jsem si, co na tom lidi mají. V tomhle případě jsem vždy myslela svou ctěnou mamku, jelikož ta se sem těšila jako malá. Já to brala trochu s nadhledem, říkala jsem si, že počkám, až co mi Versailles ukáže. Nu, byla jsem značně překvapena.

Když poprvé vejdete před zámek a zahrady, zřejmě vás překvapí ta neuvěřitelná řada před vámi, jež se táhne přes celé přední prostranství. Naštěstí se to týká jen těch, kteří hodlají navštívit pouze zámek, což nebyl náš případ. Nás zajímaly zahrady a královský park.

Celé zahrady jsou vystavěné v barokním stylu, vzhledem k tomu, že byly vybudovány na konci 17. století, se není čemu divit. Jedná se o francouzský typ zahrad – jak bych vám to jen přiblížila? Představte si dokonale zastřižený trávník do jakéhokoliv geometrického tvaru, živé ploty ve tvaru zvířat nebo osob a dokonale vyšlapané a udržované cestičky. K tomu si přidejte několik fontán a jezírek a voilà, máte celkem přesnou představu.

Mnozí z vás možná znají Versailles ve spojitosti s francouzskými králi, tedy spíše s jedním konkrétním králem – Ludvíkem XIV. – známým jako Král Slunce. Právě sem se stěhoval francouzský dvůr a král Ludvík se zde nesčetněkrát procházel se svými dámami a společností. Není proto divu, že v této době byly Versailles v tom největším rozmachu.

Ale teď už k samotné prohlídce. Do zahrad vstupujeme z levé strany od zámku, proto již z královského balkonu se nám nabízí pohled do Oranžérie. Samotná stavba není nijak moc zajímavá, prakticky je to budova s velkými okny a vytápěním. Zajímavé ale je, že původně sloužila k pěstování citrusů, Ludvík XIV. si na tyto druhy ovoce velmi potrpěl a říká se, že je musel mít minimálně jednou denně na jídelním stole.

Když sejdeme dolů po schodech a vydáme se rovnou alejí lemovanou živými ploty a stromy, dojdeme až k Apollónově fontáně. Ti z vás, kdo jsou zběhlí v řecké mytologii,  vědí, že Apollon byl bůh slunce. Není proto žádnou novinkou, že si ho za svůj symbol vybral právě tento zmiňovaný francouzský král.

Bohu Apollónovi je však ve Versailles zasvěceno více částí, můžeme zde najít například Apollónovy lázně a jeho lesík. Ty jsou koncipovány jako menší jeskyně ve skále, které dominuje několik soch z mramoru. Mají představovat právě boha Apollóna, obklopeného svými Múzami, které mu asistují při ranní toaletě.

Kousek od právě zmíněné fontány se nachází místo, kde probíhá Slavnost hrajících fontán. Já měla to štěstí, že se nám sem podařilo dostat okolo jedenácté hodiny a mohla jsem tuto krásu spatřit. Za zvuků hrající klasické hudby je tady pro vás nachystáno úžasné představení fontán, které tryskají v rytmu a vytváří před vámi úžasné ornamenty a obrazce. Právě taková představení nechával pro své hosty král Ludvík vytvářet a tak se není moc co divit, proč se sem tak často vraceli.

Tímto ale výčet fontán nekončí. Po celém obvodu umístěné přesně ve čtvrtině kruhu spatříme fontány čtyř ročních období – Jaro, Léto, Podzim a Zimu. Každá z nich je opatřena sochou v centru fontány a každá má svůj vlastní unikátní vzor, kterým zosobňuje své vlastní období.

Kdybych vám ale měla popisovat každou kašnu a jednotlivou sochu, tak bychom tady byli ještě dlouho. Co bych ale na závěr prohlídky ráda zmínila, je jistá kuriozita umístěná až na konci zahrad a to je Velký a Malý Trianon a vesnička Marie Antoinetty.

Velký Trianon byl původně malý zámeček, kam se král uchyloval, když chtěl mít více soukromí a už ho unavovala velikost versailleského zámku.

Kousek od něj se nachází jeho menší verze tedy Malý Trianon. Tato krátká vzdálenost rozhodně nebyla náhodná. Ludvík XV. jej vystavil speciálně pro svou milenku Madame de Pompadour a později pro její nástupkyni Madame de Barry.

Vesnička Marie Antoinetty však pro mě byla tou nejzajímavější tečkou na závěr. Idylické městečko s jednoduchými domečky, mlékárnou, farmou a holubníkem. Říká se, že samotná královna se zde uchylovala, aby utekla před dvorskou etiketou a královskými povinnostmi, aby si zde hrála na venkovanku. Neměla jsem sice možnost podívat se do více prostor, ale již z pohledu na fotky vidíte, že jejich stavba působí opravdu jednoduše. A kdoví, zřejmě na tom i něco bude, oprostit se od reality a vnímat jen naše základní potřeby, nevnímat obavy z toho, co bude a co ne a jen si užívat života.

Tímto končí moje procházka francouzským prostředím, snad se sem ještě někdy vrátím a kouzelná Francie mě znovu očaruje, jako když tomu bylo poprvé.

Hermiona Jean Grangerová

vaše maličko dojatá cestovatelka

0