Rozhovory jsou fájn, člověk se u nich dozví něco o životě těch, co vám przní život teď, jenže… Po posledním rozhovoru, co dělala kamarádka s Blairovou, jsem si říkala „Tý jo, to nejhorší je za náma, jediný kam můžu ještě jít a umřít, bude kabinet paní inspektorky, nebo Snapea.“ Světe div se, naše milovaná šéfredaktorka mě poslala rovnou do jámy lvové, (nebo spíš jeskyně upírové?) za profesorkou, paní zástupkyní Verity Y. Cracknell.
Ruku na srdce, když jsem zaklepala na dveře kabinetu, měla jsem srdce až v kalhotách, jelikož jsem o ní neslyšela vůbec nic dobrého. Kdykoliv jsem vlezla ke komukoliv do kabinetu, vyzařovalo to jeho osobnost. Profesorka Morse, jasný Nebelvír a milovník bot. Swanová s Carterem žili spíš v zoologické, no kabinet profesorky Cracknell byl takový… Nijaký. Obrovský mahagonový stůl, tvrdá židle, nikde žádná pohovka nebo cokoliv pohodlného, zato veliká knihovna plná různých knih, které mě zaujaly asi nejvíce. Profesorka na mě vrhala všelijaké pohledy, jen ne milé a přívětivé, zatímco jsem si prohlížela její vzhled, který byl tak nějak typický pro její tajemnost. Černé kožené kalhoty, šněrovací boty na podpatcích, u kterých jsem se docela bála, že mi je zarazí do krku, jelikož měla nohy hozené na stole, černý rolák bez rukávů a opět černý cop. Nuže, nebudu zdržovat a koukněte se na to sami.
Začneme tedy zlehka, objevila jste se na škole vcelku rychle a nečekaně, vyměnila jste si pozici s profesorkou Kavanagh, která byla vyhozena. Co vás vlastně přivedlo přijít sem do školy a jak jste se tak rychle dostala k funkci?
Paní Umbridgeová měla u mě slíbenou laskavost a zřejmě došla k závěru, že byl ten pravý čas si ji vybrat. V takovém případě jsem nepokládala otázky. Nastoupila jsem hned, jak mi to paní inspektorka oznámila, nebyl čas otálet.
Popravdě, při téhle odpovědi vrhala takové pohledy, že se dokonce zdálo, že její poskakování dle rozkazů paní inspektorky jí jde proti srsti, což se nedivím, ta jde prý všem proti srsti.
Řeknete nám něco o své minulosti? Ať už ohledně bývalé kariéry, lásky nebo rodinných vztahů? (Naši čtenáři jsou zvědaví prostě no.)
Do toho nikomu nic není a strkat nos do cizích věci se nevyplácí. Co můžu ale prozradit, je, že jedinou známou tvář, kterou jsem zde potkala, je bývalý spolužák z Kruvalu, ale to je tak asi všechno. Rodinu už nemám a kariéru rozhodně nezanedbávám, ani se ale nedá říct, že by lovec příšer měl každý den nastupovat do své kanceláře. Je to práce spíš nárazová a většinou sezónní.
Dobře, jestli předtím vrhala podivné pohledy, jsem ráda, že mě teď neprohodila oknem – poznámka pro všechny, kdo se jí budou vyptávat na osobní věci: NEDĚLEJTE TO.
Osobně k vám nechodím, ale doneslo se ke mně, že jste takovou mladší obdobou profesorky Blair, přísná, zásadová a razantní, proč je tomu tak?
Drbejte si jak chcete, Wildhameová, je mi celkem jedno, co se o mně „povídá“. Kázeň a pravidla jsou osvědčené metody, jimiž se v práci řídím a na které jsem zvyklá a nevidím jediný důvod, proč by to mělo být u učení studentů jiné.
Ty uvozovky mi dokonce krásně naznačila i prsty ve vzduchu a následující pohledy vrhající mým směrem vypadaly následovně „Jsem velká plácačka na mouchy a ještě jedna blbá otázka a budeš jen placka, ty otravný hmyze”.
Když se ohlédnete na svá školní léta, byla pro vás stejným utrpením, jako je teď pro vaše studenty? Ne že bych k vám chodila a mohla to soudit, ale na chodbě toho člověk zaslechne hodně.
V naší škole probíhala výuka mnohem přísnějším a tvrdším režimu, než je tady v Bradavicích. Studenti tady jsou vedení doslova za ručičku, vůbec se neučí samostatnosti, takže ne, nemám pocit, že by to tady pro studenty bylo utrpení. Nikdo je tu nebije, nezkouší na ně kouzla z černé magie, aby viděli, co to s nimi udělá. Navíc prosadit se jako žena v čistě mužském prostředí vždy zahrnuje tvrdou dřinu a odříkání, což rozhodně Kruval poskytl ve velmi štědré míře.
Další profesorka z Kruvalu? Zdá se mi to, nebo odtamtud všichni utíkají učit k nám? Poznámka do budoucna – jestli chceš mít někdy děti, neposílej je do Kruvalu – což je vlastně dost podstatná věc, když koukám, kolik kruvalských studentů přelezlo k nám na školu. Že by to byla vážně taková hrůza?
Dobře, přeskočíme vaši minulost a nasoukáme se do přítomnosti. Existuje ve vašich třídách někdo, kdo vás mile či nemile překvapil?
Většinou mě překvapuje, jakou míru stupidity jsou někteří studenti schopni prezentovat na hodinách, kde učím. Například taková Greenová nebo Tarlow, absolutně neschopní řídit se mými pokyny a dělat to, co se jim řekne. Pak se nemají co divit, že jsou jim strženy body. Avšak musím přiznat, že takový Daniels a Withallová na mytologii vykazují jisté známky inteligence, ale tak by to podle mě mělo být u většiny studentů. Také je tu jeden student, který mě zaujal svou zvídavostí, inteligencí a taky schopností se chovat lépe než náctiletý puberťák. Robbie Baxter, tuším, že je taky z Mrzimoru. Jednou jsem se s ním setkala, když jsem suplovala obranu proti černé magii a musím uznat, že by mi rozhodně nevadilo mít ho ve třídě. U toho jediného studenta můžu říct, že jej ráda mám.
Docela se stydím, že první dvě jména padla z Mrzimoru a navíc Tarlow, což je můj kolega prefekt, kdyby někdo nevěděl, což si s ním ještě vyřídím, má jít sakra příkladem! Hm, Daniels? To je tuším Nebelvírský prváček, na toho jsem slyšela chválu od více profesorů, že by se jim rodila v koleji další Hermiona? Aha! Withallová, to je taky Mrzimor! Počkat, ona ji pochválila? Tak to budu muset malé Gratchen pogratulovat. Když jsem se snažila přiřadit její jméno, profesorka přebrouzdala k dalšímu jménu, ke kterému bych si bez ní asi ani kolej nedoplnila. Baxter… Ačkoliv jsem teda prefektka, letošní rok je tak nějak vytížený, že jsem si toho kluka nemohla zaškatulkovat. V tu chvíli jsem profesorka přislíbila, že jí ho do třídy dokopu. Ono se přece jen hodí mít v koleji někoho, koho má přísný profesor rád ne? Kdyby náhodou, však to znáte!
Kdybyste si mohla vybrat jiný vyučující předmět, ke kterému byste se mohla uchýlit, který by to byl a hlavně, proč?
Tak vzhledem k tomu, co dělám, je to celkem nasnadě. Rozhodně OPČM a ne takové zbytečné předměty, jako jsou bylinky a mytologie. Řekla bych, že má práce mi dává dostatek zkušeností s příšerami a tvory černé magie, vlastně by to ani nebylo učení, jen podělení se o své zkušenosti. Uvidím, jestli mě tady bude ještě příští rok potřeba. V tom případě bych se asi nějaké třídy i ujala.
Další člověk toužící týrat studenty v OPČM, obávám se, že by to nebyl už tak bezkouzelnický předmět, jako pod vedením paní inspektorky. A bylinky s mytologií podle mě zbytečné nejsou! Ale jí to říkat raději nebudu. Když pronesla poslední větu, její obličej zaujal takovou zamyšlenou pózu, že jsem dokonce i já před očima viděla slečnu Cracknellovou, jak mučí studenty. A jelikož jsem byla už dost vyděšená, protože představa toho, jak v obraně mučí mě, byla katastrofální, nalistovala jsem poslední otázku a vychrlila ji jako blesk, jen abych mohla už utéct.
Přistoupím-li k otázce, která trápí hlavně jednoho mého nejmenovaného mladšího spolužáka, po škole kolují zvěsti, díky vašemu vzhledu, že jste upírka a vaše srdce je úplně z ledu, je to pravda?
Že mám srdce z ledu? Já ani nevím, prostě nejsem zvyklá své pocity projevovat. Život vás naučí, že emoce jsou výrazem slabosti, váš nepřítel to totiž využije proti vám a vy budete zranitelní. Asi jsem se tohle naučila už před lety a pořád to aplikuji, že už mi to ani nepřijde. A před některými lidmi je to velmi nutné nedávat najevo, co si myslíte nebo cítíte. A vašemu spolužákovi vyřiďte, že upír nejsem, jen tak vypadám, abych je zmátla. Já totiž upíry lovím.
To pokrčení ramen po prvních slovech mě zarazilo do židličky, jelikož bylo takové „já to vím,“ a celou dobu se tvářila při řečnění o emocích, jako by o nich nevěděla, je možné, že je fakt nemá? A když se dostala k odpovědi ohledně upírství, tvářila se, že absolutně ví, odkud ta otázka jde. Což je super, protože já si to třeba už nepamatuju, položil mi ji takový malý kudrnatý a buclatý kluk. No, při poslední větě jsem poděkovala, vypoklonkovala se a hned za dveřmi kontrolovala, jestli ten projistotní česnek v kapse pořád mám.
Vidíme se příště,
ta žlutá
Rositta Wildhame
