Příběhů, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech, na světě moc není. Sice tu záleží na každém člověku, protože každý jsme jiný a zcela odlišný od ostatních, ale i tak – když dáme na doporučení jiných, občas při čtení pak přebereme jeho dojmy. A mrazit nás bude jen proto, že to řekl někdo před námi. Abych však neodbíhala příliš od tématu – mrazivých příběhů je málo, ale ten, o kterém bude dnešní článek, k nim má sakra blízko.
Když jsem ho četla poprvé, což už je pěkně dávno a přesnější datum ze mě zkrátka nedostanete, netušila jsem, do čeho jdu. Opravdu, ostatní ff psali lidé, o kterých jsem slyšela, ale nějaká Melody, kdo to je? Pro mě neznámý vesmír, který mě pohltil při čtení. Jediný dojem, který ve mně přetrval doteď, je smutek. Celou dobu při čtení jsem byla smutná a brečela nad osudem postav, přičemž to se u mě moc nestává. Tak se tedy u mě Melody zapsala jako ta, co umí úžasně psát.
Příběh sleduje život mladé nebelvírky, Melody, která musela přijmout znamení zla. Musela či nemusela, tady se nabízí otázka, jestli skutečně musela nebo měla na výběr, ale teď si všichni dejte ruku na srdce – kdo by se rozhodl jinak, kdyby přijmutím zachránil něco, na čem mu na světě záleží nejvíce? Voldemort povstal a společnost s tím musí žít, ale neznamená to, že musí trpět každý její člen, někteří se totiž pokusí naše utrpení vzít pouze na sebe.
“Melody Drown.” vyřkla profesorka mé jméno. Svět se zastavil. Vše se vzdálilo. Místnost utichla a já slyšela jen tlukot vlastního srdce. Bylo to tu. Trochu rozklepaně jsem se posadila a nechala Moudrý klobouk rozhodnout. “Hmm zajímavé. Vidím velikou odvahu a statečnost, ale také dost ambicióznosti s dávkou lstivosti. Je to těžké. I když…” odmlka klobouku ve mně zvýšila nervozitu, která nepolevila ani při jeho pokračování: “Tvá loajalita vůči rodině a přátelům je vskutku skvostná. A také dobrodružnost. Je to jasné. Nebelvír!”. Pocit štěstí zaplavil každý kousíček mého těla. Slyšela jsem potlesk od červeného stolu a nohy mě k němu samy nesly. Usedla jsem vedle Wiry a s širokým úsměvem koukala po ostatních. “Vítej mezi lvíčaty Mel.” ozval se Joey a já mu kývnutím poděkovala.
Klobouk měl pravdu. Je ve mně střípek Zmijozelu a o prázdninách jsem to naprosto potvrdila. Co se to se mnou stalo? Kde jsou ty časy kdy jsem se bila za Nebelvír? Jak můžu zradit svou kolej? Sváděla jsem boj sama se sebou, ale nebylo již cesty zpět. Rozhodla jsem se a mou ruku zdobilo něco co neměl každý. To co jsem před Nebelvíry skrývala bylo Znamení Zla.
V zájmu utajení se Melody začne stranit svých přátel, i když ti pro ni znamenají vše. Zvědavost ji donutí je sledovat, ochranitelský pud zase navazovat spojenectví s lidmi, o které by předtím ani nezavadila pohledem. Kromě Melody také tedy můžeme vidět spoustu nebelvírských, od Wiry Foxxové, přes dnes již ne tak notoricky známého Henrika Hardena, až po profláknuté tváře, kterou zde zastává Joey Smith.
Příběh má sice hlavní dějovou linku v budoucnosti s Voldym, ale i zde se nacházejí vzpomínky. Ty vždy vyvolá nějaký podnět v hlavní lince a jsou krásným doplněním příběhu, někdy dokonce i samotným osvětlením toho, co se děje. Víc toho o příběhu samotném asi nenapovídám, jinak by se také mohlo stát, že prozradím, jak vše dopadne, a to už pak příběh ani nemusíte číst.
Pokud se chystáte kliknout na odkaz níže, připravte si kopec času, hromadu kapesníků a prostředí bez lidí, kteří na vás budou koukat jako na cvoka, pokud se začnete najednou nad některou částí smát. (To se mi nestalo, vůbec nikdy.) Další z těch, co za čtení dle mého rozhodně stojí a kdybych mohla, věnuji jim více než jeden kraťoučký článek.
(Pro přechod k příběhu klikněte na obrázek.)
To je ode mě dnes vše, pac a pusu,
Nikol
0