Velevážení čtenáři, přicházíme s úplně novou rubrikou! Rozhodli jsme se vyzpovídat ty největší drbny na škole a předložit vám to nejzajímavější z jejich příběhů. Zajímá vás, kdo v knihovně drobí do knih čokoládové muffiny? Kdo je zodpovědný za častý výskyt pavouků ve třetím patře? A kdo si odnesl přilbici starého brnění nedaleko Pamětní síně? To vše a ještě mnohem víc na vás všechny práskly… Ano, bradavické obrazy!
Dnes se s vámi chci podělit o příběh, který mi prozradil asi dvanáctiletý chlapec, jehož obraz visí ve Vstupní síni, hned u dveří. Představil se mi jako Turow Wright a kdysi prý byl u toho, když jeho strýc Bowman Wright vynalezl zlatonku.
Dušoval se však, že rozhodně viděl, jak Mallory Emerson a Benjamin Ogden Tarlow opouštěli Velkou síň na cestě z večeře a stali se svědky zvláštní příhody. Stalo se to prý už minulý školní rok a já vám předkládám doslovný přepis jeho slov, i s mými otázkami, protože Turow neoplýval vypravěčským talentem.
Vím určitě, že se to stalo někdy těsně po Vánocích. Možná na konci ledna, nebo tak nějak. Ti dva (Mallory a Benjamin – pozn. red.) vyšli ze dveří a o něčem si povídali. Už si nevzpomínám o čem, ale myslím, že tom, jestli jsou lepší karamelky nebo čokoládové koláče. Za mě teda karamelky, jo, ale i koláčky mám rád. Hlavně jahodové, ale čokoládové jsou taky fajn. A to ani nemluvím o lékorkách, mátových bonbonech, gumových medvídcích a nugátových pralinkách...
„K věci, prosím. Zrovna odcházeli z Velké síně,“ napověděla jsem, když se Turow zřejmě ve vyprávění ztratil.
Aha, ano, jistě. Takže ti studenti prostě debatovali a ani si mě nevšimli. Asi bych se urazil, ale při tak důležité konverzaci… No prostě, oni šli po chodbě a asi byli moc zapovídaní, nebo pod matoucím kouzlem, nebo nevím, prostě nešli do společenské místnosti Mrzimoru. A to tam rozhodně měli jít, protože oba měli mrzimorské hábity a brzy měla být večerka. Já vždycky říkám, že studenti by měli jít po večeři rovnou spát, nebo aspoň do společenské místnosti, protože když můžou chodit po hradě, jsou z toho jenom nepříjemnosti. Zkamenělí studenti, mrtví profesoři, no znáte to. Vždycky jsou z toho jenom problémy a nic užitečného. Kdybych já byl ředitelem, určitě bych to netrpěl. Dal bych na všechny studenty hledáčky a-
„A co se tedy stalo s Mallory a Benem?“ přerušila jsem, ho, protože poslouchat, co by se stalo, kdyby něco… To mě moc nebere.
Mallory a Ben? Aha, ti dva studenti. No, oni šli teda úplně na druhou stranu, než měli jít a mířili k té chodbě vedoucí k učebně Kouzelných formulí. Po cestě potkali pár studentů z různých kolejí, ale s nikým se nezdržovali. Asi je pořád zajímalo to jejich světoborné téma, i když si pořád každý mlel tu svou a toho druhýho asi ani neposlouchal.
„Jak víš, kam šli? Z tvého obrazu tam přeci není vidět.“ pozastavila jsem se, protože mi to do příběhu příliš nesedělo.
Sledoval jsem je, pochopitelně. A přestaň mě už přerušovat! Tahle mládež, to je děs. To když já jsem byl malý kluk, tak kdybych takhle skákal někomu do řeči, akorát by mě seřezali. Jo, to byla jiná doba. Ale dneska si každý malý studentík může říkat kdy chce, co chce a nikdo mu za to nedá pár facek. Kam jsme se to dopracovali…
„Omlouvám se,“ povzdechla jsem si a jen tak tak se udržela, abych neobrátila svá kukadla ke stropu, ,,můžeš prosím pokračovat? Říkal jsi, že jsi je sledoval. Co se stalo?“
Ano, sledoval. Procházel jsem z jednoho rámu na druhý, protože mě zajímalo, jak nakonec ta jejich debata skončí. Vážně si myslím, že zabloudili, protože působili docela slušně. Takoví by se určitě nepokoušeli porušovat školní řád. Už jsem se chystal, že je pouze upozorním na jejich omyl, když se zarazili a já s nimi. A víš proč?
Původně jsem předpokládala, že se jedná o řečnickou otázku, ale Turow na mě jenom zíral, tak jsem se teda zeptala: „Nevím, proč?“
Protože tam před nima stál takovej malej hubenej kluk s černýma vlasama a takovou tou tlustou černou fixou kreslil něco na portrét Ethelreda the Ever-Readyho. Ne že bych mu to vyčítal. Elthered je pěkně divný patron… A to jeho chování? No hrůza! Pořád jenom na všechny křičí a metá kouzla. To hlavně teda na ty s mudlama v rodině, ale občas i po ostatních. A absolutně se s ním nedá rozumně domluvit. Pořád si jen ječí to svoje. A že by aspoň chvilku poslouchal, co se mu říká? Ani náhodou. Je nesnesitelný!
„A víš, kdo byl ten kluk?“ zeptala jsem se zvědavě a brk mi po pergamenu jen svištěl, abych stihla všechno zaznamenat.
Který kluk?
„Ten, co maloval na obraz Elthereda the Ever-Readyho,“ napověděla jsem trpělivě.
Co já vím? Takovej malej, vychrtlej, určitě ne víc než padesát kilo. A černý vlasy měl. Ten druhý kluk, ten z Mrzimoru, na něj hned zakřičel, ať toho nechá. Jenomže on už zřejmě skončil, protože se otočil a rozběhl se pryč. Tak jsem běžel za ním, abych se teda podíval, kdo to je. Ale nic moc jsem nakonec nevykoumal, no. Jak jsem řekl, malej, hubenej, černý vlasy. A běžel směrem ke sklepení, ke Zmijozelská společenské místnosti (jednalo se o studenta jménem Tiberius Hadrian Cato – pozn. red.)
„Vrátil ses poté zpátky?“
Ovšem že. Ti dva studentíci z Mrzimoru se pokoušeli sundat Eltheredovi kreslený knír, ale nešlo jim to, takže to po chvilce vzdali a prostě odešli. Nezkoumal jsem kam, ale asi do své společenské místnosti.
„A Elthered?“ zeptala jsem se, když se Turow odmlčel.
Nadával, samozřejmě. Ale on pořád jenom nadává. Musel jsem to poslouchat asi dvacet minut, než se mi podařilo se nenápadně schovat v obrazu Veselé vdovy a od ní utéct až do svého rámu.
Nic víc už jsem se nedozvěděla, takže jsme slušně poděkovala za příběh a vydala se do nováčkovské ložnice, protože jak mi nezapomněl Turow Wright připomenout, blížila se doba večerky. Na letní škole sice neplatí, ale vysvětlujte to obrazu.
Co si myslíte o tomto příběhu? Elthereda the Ever-Readyho jsem zkontrolovat nešla, protože mě chlapec varoval před jeho špatnou náladou, ale třeba by mu knírek i slušel, ne? A především, máte raději karamelky, nebo čokoládové koláčky?
Děkuji vám, že jste si přečetli mé veledílo a raději se vyhýbejte onomu nevrlému obrazu.
Tyrkysová hlava,
Hayley Eliza Kelly
