Velevážení čtenáři, prapodivná individua, ctění domácí mazlíčci. Vítejte u dalšího článku do rubriky, v níž odhalujeme vaše prohřešky, přestupky a poklesky. V minulém díle jsme objasnili původ slušivého knírku Elthereda the Ever-Readyho a nyní je čas vrhnout se další ze závažných provinění, které bylo spácháno v prostorech Bradavického hradu.
Naším informátorem se tentokrát stala Abbygael Wolcott, snad stoletá shrbená stařenka a strážkyně knihovního klidu. Jejích portrétů je mezi úzkými uličkami umístěno hned několik, aby tato cnostná stará dáma měla úplný přehled o všech opovážlivcích, kteří do knihovny strčí nos. Abbygael je sice trochu nahluchlá a občas mluví jako slovník archaismů, ale oči má jako rys a žádný čtenářský hřích jí neuteče.
Musím uznat, že většina návštěvníků knihovny se k těmto cenným svazkům chová skutečně s úctou. Ale to, co jsem viděla na konci loňského roku školního, nemělo obdoby. Skutečně… naprosto neomluvitelné. Ta dívka ráčila přijíti do knihovny docela spořádaně, jako veskrze rozumný a klidný člověk. Oblečení měla čisté a vyžehlené, brašnu přes rameno, vlasy upravené… Skutečně bych se od ní nikdy nenadála takové špatnosti.
Zde se Abbygael odmlčela a jen smutně koukala do země. Trpělivě jsem čekala, až bude pokračovat, ale… ona prostě usnula. Zničehonic jsem si všimla, že má zavřené oči a sípavé namáhavé dýchání starého člověka se změnilo na klidné oddechování. To bylo neuvěřitelné… „Abbygael,“ promluvila jsem, ovšem bezvýsledně, ,,Abbygael!“ řekla jsem tedy hlasitěji, ale ona se jen zavrtěla a spala dál, ,,ABBYGAEL!“ má chyba mi došla jen o několik vteřin později.
Kdo tu pořvává? V knihovně! Toto je místo klidu a ticha. Místo určené pro pilné studium! Jak se opovažuješ takto ječeti! Nota bene, že v knihovně se křičeti nesmí!
Hřměla stařenka překvapivě silným hlasem a já se pod jejím pohledem vyděšeně scvrkla. Nesmějte se mi, ona je vážně děsivá, když na vás cení ty zbývající tři zuby a bradavice (nebo možná její ucho, to jsem nepoznala) se jí houpá na straně tváře. Nic příjemného, opravdu. „Omlouvám se,“ pípla jsem pokorně, ,,jenomže vy jste usnula a já nevěděla, jak jinak vás mám vzbudit.
To není omluva pro tvůj barbarský čin!
„Omlouvám se,“ zopakovala jsem potichu a umínila si, že už ji nenechám usnout, ,,můžete prosím pokračovat?“
Dobře. Ale ještě jednou opovážíš se takto po mně řváti…
„Už se to nestane, slibuju,“ vyhrkla jsem horlivě.
No… ta dívka vypadala jako rozumná osoba. Opravdu. Takže jsem jen zběžně zkontrolovala, jak si sedla ke stolku támhle v té uličce. Odložila si tam věci a poté si šla pro knížky. Hledala něco o lektvarech, pravděpodobně na examen (zkoušku – pozn. red.). Vytáhla si škartu (list papíru – pozn. red.) a brk a já se zase vrátila k hlídání zde u vchodu, protože kdo jiný na to dohlédne, když ne já, není-liž pravda?
,,Samozřejmě,“ odpověděla jsem okamžitě, aby se Abbygael neodmlčela na moc dlouho.
No vida, zřejmě nebudeš tak beznadějný případ. Několik let pilného studia a možná z tebe něco bude, když se odnaučíš tomu nepěknému zvyku pořvávati v knihovně. Tak, procházela jsem mezi svými portréty a kontrolovala studenty, kterak učí se.
„A proč? Nestačí na to knihovnice?“ zajímalo mě.
Knihovnice má mnoho práce a nemůže ohlídat všechny knihy. Navíc, když studenti dělají něco, co jest v rozporu s pravidly, obvykle jsou schopni své provinění velmi rychle schovati, když uvidí, že knihovnice jde je zkontrolovati. Já mohu ze svých kontrfektů (obrazů – pozn. red.) na všechny problémové případy dohlédnout mnohem účinněji.
,,Aha… to dává smysl,“ připustila jsem a v duchu si umínila, že si dám opravdu velký pozor, abych těm nebohým knížkám nic neprovedla.
Ovšem že to dává smysl. Nedělala bych něco, co postrádá smysl, jelikož to už ze samé své podstaty jest nesmyslné. Ale vraťme se k té dívce, jejíž vzhled ve mně zanechal dojem, že s ní nebudou nijaké potíže. Rozhodně jsem nečekala, že když budu jenom tak procházet tou uličkou, v níž se ona nacházeti ráčila, abych se dostala k ostatním v knihovně, že zřím něco tak příšerného.
Teatrální odmlčení ve mně vzbudilo dojem, že dívka mezi regály páchala přinejmenším rituální vraždu morčete. Ale odhodlala jsem se jemně čarodějku pobídnout k napráskání úplně všeho: „A co tedy prováděla?“
Ona… ona… ona drobila do knihy!
Abbygaelin obličej se zkřivil do velice děsivého šklebu. A já se přiznám bez mučení, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že tenhle výraz i podivné zvuky připomínající prasnici v posledním tažení znamenají pláč.
Vskutku, bylo to tak, namouduši. Zkus si to představit. Prostě seděla v křesle, měla u sebe učebnici a u toho… u toho jedla čokoládový muffin! A všechny ty drobečky nechala padati přímo na stránky. Zřela jsem to tak jasně, jako že je Merlin nade mnou! Ty mastné fleky… Ký pak hřích, ó Merline… A to, co se dostalo vazby… Samým šokem jsem úplně zatuhla a po několik dlouhých vteřin jsem nemohla vůbec pohnouti se. Je mi to vskutku líto. Víš, kolik drobečků ta dívka za takovou dobu ještě nadrobiti stihla?
„Určitě hodně, že jo?“ prohodila jsem soustrastně, i když já sama bych drobečky v knize rozhodně nepovažovala za zločin přímo úměrný třeba organizování ozbrojené vzpoury proti profesorce Umbridgeové, nebo pojídání malých dětí zaživa, jak si zřejmě myslela Abbygael. Ale nechtěla jsem se hádat.
Ó strašně moc. Bylo to příšerné! Skutečně jsem se bála, že celou tu knihu pod těmi drobty pohřbí. Ach, nebohá knížka! Jakmile jsem se vzpamatovala, samozřejmě jsem ji okřikla.
„A co ona na to?“ zeptala jsem se tiše.
Co? Mluviti hlasitě musíš, chceš–li, abych tě slyšela.
„Ptám se, co ona na to?!“ řekla jsem hlasitěji a vzápětí se přikrčila, když jsem si vysloužila další nenávistný pohled.
Nemusíš hned takto ječeti! Uvědom si, že my v knihovně nacházíme se.
„Já vím, ale vy jste mě neslyšela,“ odtušila jsem a snažila se o klidný tón. Ale už mi vážně trochu docházela trpělivost.
Jest mi sto dvanáct let, co bys chtěla?
„Chtěla bych vědět, co vám řekla ta dívka, když jste ji okřikla.“
Nejprve se otočila na mne a poté drze muffin dojedla. A přitom zase něco nadrobila. A teprve pak se ráčila odpověděti. Prý: ,,Ale vždyť se nic nestalo.“ A smála se. Jako kdyby bylo cosi k smíchu na ničení knih. Jen lapila onu učebnici a nedbalým pohybem smetla něco drobtů na dlážku (podlahu – pozn. red.), ale zbytek? Ani náhodou. Tolik nepořádku kolik zůstalo mezi listy… Učiněná bohopusta (netvor, obluda – pozn. red.) byla ta dívka.
„To rozhodně,“ přitakala jsem a zdálo se mi, že tentokrát jsem hlasitost odhadla správně. ,,Víte, kdo to byl?“
Samozřejmě. Nejdříve jsem chtěla všechno říci knihovnici, aby ona rozhodla o výši trestu. Dívka mne však naléhavě prosila, abych od toho upustila. Ráčila se zavázati, že obstará nový výtisk oné knihy a už nikdy si nebude do knihovny jídlo nositi.
„A dodržela to?“ zajímala jsem se.
Ovšem! Nikdy bych nebyla připustila, aby jí takový hřích prošel bez trestu, kdyby to nesplnila. Však jsem si na ni dávala obzvláště pozor.
„A víte teda, kdo to byl?“
Sedíš si na uších? Už jsem ti řekla, že ano. Jmenuje se Lidara Rebecca Blueasand. Ona jest studentkou v Havraspárské koleji, což znamenalo pro mne dvojnásobné zklamání.
Odhadovala jsem, že tím naše konverzace končí, když Abbygael odešla z obrazu někam do útrob knihovny a já nechtěla riskovat, že se vrátí a vynadá mi za příliš hlasité klapání podrážky školních bot.
Jaký je váš názor na bezmála hrdelní zločin slečny Bluesand? Máte rádi učebnice lektvarů, nebo je klidně znesvětíte podobným způsobem jako ona? A především, drobíte raději čokoládové muffiny do učebnic, nebo tvarohové koláče do románů?
Na závěr už jen jedna rada. Vždycky si pečlivě zkontrolujte, jestli stará nahluchlá Abbygael Wolcott není někde poblíž, kdy si (samozřejmě výjimečně) vezmete do knihovny nějaké to občerstvení.
Tyrkysová hlava,
Hayley Eliza Kelly
