Věřte nebo ne, udržet si přátele je těžké, obzvlášť když se vaše hlava věčně vznáší v oblacích. Když už si tedy nějaké najdete, rozhodně nesmíte zaspat akci své koleje, nebo přijít pozdě na sraz s kamarádkou, která vás pozvala na návštěvu kuchyně. Ne, že by se mi některá z těch věcí někdy stala, to vůbec.
Když už tedy zapomenete, nezbývá než doufat v to, že vám bude odpuštěno a obětavý kamarád vám i popovídá o tom, co dělo. Za normálních okolností bych se o to ani nezajímala, ovšem jsem jaksi zapomněla na fakt, že stále působím v redakci, kde se čas od času chce, abych napsala nějaký ten článek. Třeba z kolejní akce. Tehdy je tedy čas dolézt za přáteli a zeptat se jich na každý detail, který je nutno si zapsat do bločku, jen tak pro případ, že bych opět všechno vypustila z hlavy.
První, co Nebelvírská kolejka tentokrát nabízela, bylo vlastně nic. Prázdné místo konání, jen jedna malá červená krabice, která se nakonec ukázala býti důležitější, než se na první pohled zdálo. Za jedno se v ní tedy ukrývalo vedení koleje, které se tam vešlo jen díky nějakému šikovnému kouzlu, za druhé v ní byl i zbytek věcí pro kolejku. Po úvodním proslovu, který byl zkrácen jen na pozdravy a nejspíše nějaké to představování, se rovnou šlo ke hře.
Při líčení toho, jak mí spolukolejníci museli mít zavázaná očka a kráčet vpřed jen na základě bezmezné důvěry ve své partnery, mi běhal mráz po zádech a byla jsem vskutku ráda, že jsem zaspala. Živě jsem viděla, jak by mě nějaký prvák nechal narazit do nejbližšího stromu a já pak celé týdny chodila s červeným šrámem na tváři, který se žádným líčením zamaskovat nedá. Jednou jsem to zkoušela, věřte mi. Lyonnell s Jasonem však mají štěstí, že většina koleje nesmýšlí stejně jako já a do hry se pustili se vší vervou. S tou také i nakonec našli tímto způsobem balíčky, o kterých byla celá hra, no… Dál už se mi poznámky jaksi někam vypařily, takže nemám tušení, co v takových balíčkách bylo.
Po hře následoval táborák, ohníček a buřty, tedy čistě mudlovská zábava. Dokonce i pro pruty si museli všichni dojít, v rámci budování mudlovského ducha prý primuska Lisa odmítla tyhle věcičky přivolat kouzlem. Co naplat, když to nejde kouzelnickou cestou, musí se na to jinak, čehož se opět všichni zhostili a donesli prutů až až.
Volná zábava, která následovala, byla proložená hamáním fazolek, které mí spolužáci sebrali, no, někde. Tato činnost je však natolik dětská, že se divím, že jí můj zdroj vůbec zaregistroval. Asi neměl nic lepšího na práci, když jsem mu tam chyběla já – tedy doufám, že neměl, jelikož kdyby ano, byl by právě teď čas na žárlivou scénu, která by svou bouřlivostí byla pravým opakem toho, jak kolejka skončila, tedy poklidným rozchodem a koukáním do dohořívajícího ohně.
Kayluška
0