Tak ono to konečně přišlo! Už vás všichni nepovažují za opravdová mrňata, však vám taky bude konečně těch šestnáct let. Kouzelné číslo, že? Sweet sixteen. Vaše první lásky už přešly a tak přicházejí ty vážnější, zkrátka kdo nemá kluka, nebo holku, nebo obojí, je úplně mimo a jednotlivé párečky se předhánějí v tom, kdo komu daruje víc čokolády. Takhle by se to mohlo jevit na první pohled profesorům, opak je ale pravdou. Zatímco první ročníky byly vyloženě o sociální interakci, letos přichází daleko tvrdíš režim, který nastolí dospělé profesorstvo během prvních několika dní.
A co vám zbývá? Přizpůsobit se. Opakování posledních čtyř roků studia je náročné, člověk si zkrátka musí dát tu práci a propracovat se ve svých starých zápiscích co možná nejhlouběji to jde. A ono to moc nejde. Vždyť hrad je plný jiného rozptýlení. Všimli jste si třeba toho, jak moc pěknej zadek má ten mrzimorskej kapitán?
PS: A tak šel čas obsahuje špetku cynismu, tak ho berte s nadsázkou. Trochu pravdy zde ale také najdete.
Etapa pátá – tvrdý dříč
Na každém kroku vás sledují. Neustále jste pod drobnohledem. Co si to dovoluješ soustředit se chvíli na něco jiného než na učebnici? Koukej do ní zírat, vždyť letos se ovlivní celá tvoje budoucnost! NKÚčka jsou totiž ta nejvíc nejdůležitější součást tvého života. Ne-ne, na ostatní věci bude čas potom. Teď by ses měl věnovat mému předmětu, protože bez toho vyletíš, nebo rovnou poletíš, já tě prohodím oknem. Ne, mě vůbec nezajímá, že bys radši támhle seděl s kamarády, ne-ne, zítra píšeš přece deset písemek.
Pokud jste šílení šprti, tak by vám právě tohle mělo lítat hlavou. V horším případě je to vyloženě hlas profesora. Na místo toho, abyste se věnovali svým nejlepším zájmů vám před očima proběhne celý život a tak pod záminkou doučování trávíte v knihovně víc času, než je zdrávo s tou krásnou slečnou ze čtvrťáku. Zatímco v prvním a druhém ročníku šlo vážně o to, abyste studovali, nyní přijdete na to, že se zde dá ukojit spoustu jiných kratochvílí a najednou vzplanuvších zájmů.
Toužíte po svobodě. Na každém rohu visí ona šílená tři písmena a vaším jediným úkolem je jim uniknout. Ignorovat. Na základě toho se snažíte na hodiny chodit co možná nejméně, ano, v tomhle kritickém období je zkrátka ošetřovna přeplněna všemi, kteří si chtějí a potřebují na chvíli ulevit. Žádnej stres, však to přijde za deset měsíců a já si s tím přece nemusím dělat hlavu. Zatím. Budu se tvrdě učit od ledna a potom to bude v pohodě. Budu všechno umět. Teď je čas na věnování se mému životu. A v mezičase budu předvádět, že opravdu tvrdě studuji, aby mi paní profesorka Swanová uvěřila ony smutné oči, že jste se tomu přeci jenom věnovali celý večer, ale bylo opravdu těžké to pochopit.
Jedna taková nápověda. Profesorka Floyd vám to neuvěří. A buďte rádi. Kdyby vám to náhodou uvěřila, tak na vás vrhne takový ten pohled: “Ty jsi nejhloupější osoba na světě”, případně takový ten: “U mě jsi skončil, už tě nechci nikdy vidět”. A přestože to neřekne nahlas, vám je to okamžitě jasné, a máte náhlou potřebu vyskočit z okna, ze dveří, nebo zkrátka tamtudy, kudy je to momentálně možné.
Proto je potřeba osvojit si techniku předvádění. Na hodiny chodím, dávám pozor a píšu si zápisky. Přesně tenhle dojem je potřeba vzbudit. Koho zajímá, že zrovna píšete milostný dopis? Pokud brk udržíte v chodu ve správný okamžik, stane se přesně to, co má. Všichni budou žít v iluzi toho, že se opravdu věnujete tomu, čemu máte a vy tak budete mít klid. Tenhle postup je ovšem poněkud nespolehlivý u testů, nehledě na to, že přestože váš společenský život kvete jako už dlouho ne – zkrátka se všichni páťáci v klamné představě toho, že budou pobývat poblíž knih a ono jim to tam naleze znovu -, pomalu ale jistě vám učivo protéká kolem prsty. A takhle to funguje až do dubna. Žijete si na svém krásném obláčku. A pak… bum. Konec šmytec.
Přichází období rozčarování. Přestože je ta čtvrťanda fakt sexy a ten zadek mrzimorskýho kapitána vážně pěknej, je na čase se začít soustředit. Sehnat od těch pár rozumných zápisky, klidně za milion galeonů splácených do konce života, ale hlavně, že budete mít aspoň od čeho se odrazit. Bum bác. Přichází studijní maraton, který jste měli podniknout na začátku září. Panika. Hrůza. Tohle nikdy nemohu dát. Pokud nejste čistokrevní šprti, kteří se učili do začátku prvního ročníku, pravděpodobně jste v háji. Fakt to nedáte. Panika. Hrůza. Děs.
Pomalu, ale jistě se blíží den Dé. Vlastně den N. K. Ú. Vystresovaní, s okousanejma nehtama čekáte, dokud před vás nepřiletí test. A musíte sepsat esej. U Merlináše, dal jsem to? Co když mi seberou hůlku? Měl jsem tam úplný okno, vážně existuje něco jako magikvarky…? Zhluboka se nadechnete a vydechnete. Všechno dopsáno. Odevzdáno. Už s tím nic nenaděláte. Je zkrátka na čase počkat si do poloviny léta na výsledky.
Dočkáte se. Pravděpodobně máte kvalitní a solidní vysvědčení. Oni totiž ti profesoři na začátku roku, díky kterým bylo NKÚ na každém rohu přeci jenom něco vtloukli do hlavy. Přestože jste se věnovali hlavně sobě, na hodiny jste museli chodit. A jejich hlas vám k uším taky dolehl. S trochou štěstí jste napsali víc jak pergamen poznámek. A ono se to vyplatí. Dostanete výsledek. Jste právoplatným kouzelníkem… takže, co bude nyní? Už vám nikdo nikdy hůlku jen tak nesebere. Jste členové společnosti.
Co vás čeká teď? Malá nápověda. To samé. Dvakrát horší. OVCE. Ale na co si to ulehčovat, když můžete příští rok opakovat čtvrťák a přespříští ještě těžší páťák?
E. K.
0