Je to tady. Dosáhli jste té nejvyšší možné hranice, které jste mohli. Dostali jste se do sedmého ročníku. Vlastně ani nevíte jak. Když se podíváte přes rameno do minulosti, máte to takový lehce zahalený zapomněním, prazvláštní mlhou, která nejde odehnat. No jo, no jo. S příchodem dospělosti se nějakým způsobem protáhne do vaší hlavy i tetka senilita a strejda skleróza. Ale to nevadí. Jste léty zocelení studenti, kteří mají v hlavě pořádek a vědí, jak to zahrát na pravou i na levou stranu. Už zvládáte podání, backhand, forehand a dokonce i odrazit míček, když k vám letí moc rychle. A když vám dá protistrana eso? Tak to zvládnete. Přeci jenom už nejste žádní zelenáči.
Léto máte, díky Merlinovi, volné, neboť se konaly akorát závěrečné zkoušky a těma jste zkrátka proklouzli levou zadní. Nebo třeba pravou přední, máte je ale za sebou a můžete se jít pochlubit své rodině s tím, že z vás rozhodně nebude moták. To nejhorší vás ale čeká. OVCE. Jeden by si řekl, že to jsou roztomilá zvířátka… Bé, bé! Časem na tohle slovo ale chytnete alergii. A já vám nezapomenu říci proč.
PS: Skrz naskrz obsahuje špetku cynismu, tak ho berte s nadsázkou. Trochu pravdy zde ale také najdete.
Etapa sedmá – vrcholek
Ve vlaku si hodíte nohy na sedačku na druhý straně, prváky se ani nemusíte namáhat odhánět. Když na vás budou mít nějaké ty otázky, v klidu jim odpovíte – jste na své poslední cestě do Bradavic, copak by vám nějaký ten zelenáč mohl zkazit den? Je to vůbec zelenáč? Nechodí do třetího ročníku? Pomalu ale jistě ztrácíte přehled o svých mladších spolužácích, neboť jich je zkrátka jako much a vy byste je mohli omylem zašlápnout. Pletichy těch nejmladších ročníků vás nechávají chladným a řešíte si vlastní problémy… Například: Jak propašovat svačinu na slavnost, abych během zařazování neměl hlad?
Při vstupu do Velké síně se vás zmocní nostalgie. A to tak, že obrovská zásoba nostalgie. Přímo proud. Sem jdete naposledy. Že by váš mozek připustil možnost, že sem budete chodit po dalších deset měsíců každý den, pokud se rozhodnete nestát se anorektičkou žijící pouze z energie vesmíru? Ne, ne. Tohle je oficiálně naposledy a vy jste odhodlaní si to vychutnat plnohodnotnými doušky. Zkrátka je to vaše poprvé a naposledy. Spolužáci na vás s úctou kývou a vy je s jistým nadšením zdravíte zpátky. Následně s vděčností zasednete ke svému kolejnímu stolu. Že se vám v minulosti zdálo, že je lavice moc tvrdá? Že je tam moc příborů, moc hluku a ten vedoucí školy mluví nějak moc dlouho? Ne, ne, nostalgie vám nasadí růžové brýle a vy z ničeho nic víte, že je tenhle moment dokonalý.
Takhle to pokračuje několik týdnů. Obzvlášť ty první chodíte po škole a nasáváte tamější atmosféru, kdy si se svými kamarády vyměňujete průpovídky level „to jsme ale řešili blbosti, když jsme byli malí, že?”, případně „tak na tomhle místě jsem byl milionkrát, bude mi moc chybět”. Ano, ano, vzpomínání je zásadní jev prokazující se u sedmých ročníků, které se pokoušejí si všelijakými způsoby dokázat, že nejsou starými. Ale při tom jsou plnohodnotně dospělými.
Přichází ovšem první rána. Vyučování. Vyučování, kde opakujete v rámci OVCÍ všech sedm ročníků. V tu chvíli vám začne zběsile pulzovat žilka na spánku. Kdo si má sakra těch sedm let pamatovat? A co to jsou vlastně ty OVCE? Krucinál, o tom jsem slyšel, vždycky z toho byli Vrcholci docela v háji. Kdybyste náhodou chtěli existenci těhle bečících zkoušek ignorovat, bude vám to k ničemu. Jsou všude. Na začátku roku vám profesoři nezapomínají zdůrazňovat jejich důležitost, relevantnost pro příští roky vaší dospělosti a vám se svět smrští na následující: opakování, opakování, opakování.
Z prvních testů nemáte zrovna dobré známky. Toho samozřejmě využijí známkové hyeny. Čtěte učitelé. Profesoři evidentně považují za extrémní zábavu vám neustále podstrkovat nějaké ty testy, přičemž neopomínají připomínat, jak to všechno dělají pro vás a nikoli pro sebe. Ideálně se společně domluví na tom, že si v jeden den napíšete minimálně čtyři testy a ve zbytku hodiny ještě doděláte důležitou esej na nějaké zdánlivě – pro ně – zajímavé téma. Když ji neodevzdáte, máte trolla, který vám ovlivní 20 % konečné známky, v případě, že to náhodou stihnete, získáváte malé, bezvýznamné plus.
Slovo fér odejde z vašeho slovníčku. Váš svět se smrští na studium. Že jste někdy v minulosti počítali ovečky než jste usnuli? To nyní nehrozí. Za prvé o nich slýcháte tak často, že byste si raději představovali poskakující profesorku Blair, za druhé jste tak vyčerpaní, že s nejvyšší pravděpodobností padnete zrovna, co se vám konečně podaří střetnout se s postelí. Do toho máte ještě řešit svojí potenciální budoucnost. Zbývá vám na to čas? Ne. Najdete si ho? Musíte.
Váš sociální život se začne zmenšovat. Většinu času trávíte ve společenské místnosti plněním úkolů, kterých je najednou trojnásobek, případně v knihovně, kde vám tamten chytrý Havraspár může poradit. Nebo třeba narazíte na toho hodného Mrzimora, co vám dá opsat veškeré poznámky! Třeba ty, co jste si nepsali ve třetím ročníku během hodiny s Lupinem! Ach ouvej. Veškeré vaše studijní pochybení z minulosti se vám začne vyjevovat a vy začnete pochybovat vůbec o tom, že byste tu nálož mohli zvládnout. Proč já jsem nestudoval v minulosti víc? Proč jsem se nesnažil? Proč v té hlavě nic nemám?
Veškerá nostalgie odejde. Společně s blížícími se zkouškami jak kdyby vás opouštěla chuť vzpomínat, do zkušební místnosti jdete se staženým žaludkem a otázkou „co když ze mě bude jenom bezdomovec?”. No, NKÚ máte v kapse, takže vás snad nechají obsluhovat u Děravého Kotle, to je docela dobrá práce. Ne? Tak ne. Po onom studijním vysílení nejste schopní dělat cokoli nad rámec svých možností.
Zkouškami nějakým způsobem prolezete. Čekají na vás další dva měsíce soužení, než… Než vám přijdou výsledky. A vy najednou přijdete na to, že máte po problémech. Zkoušky jsou pryč, vy jste je buď dali, nebo nedali… Tak to je přece jedno, ne? Teď už s tím nic neuděláte. Jste na vrcholku. Zvládli jste Bradavice. Pokořili jste je. Přežili jste každého jednoho profesora, který vám chtěl ztěžovat život, zvládli jste každou hodinu psaní nesmyslných úkolů, které vám nikdy k ničemu nebudou a zkrátka jste to dotáhli až sem. Zvládli jste to!
Přichází další fáze nostalgického procházení se školou a loučení se se vším a se všema. Z vašeho srdce spadne kámen v podobě OVCÍ, ovšem přijde další: opustíte svůj domov, který jste měli jako takovou malou jistotu posledních sedm let. Všechno tohle necháte daleko za sebou. Čeká na vás velikánský svět, kde vás nikdo nezná. Už vás nikdo nebude mít za toho a toho, budete prostě cizí.
Budete nešťastní. Nevíte co se životem. A zároveň trochu natěšení. Protože nevíte co se životem. Už jste přece dospělí. Co bude dál?
Chcete znát odpověď na tuhle palčivou otázku? No, musíte si ji najít sami. Skrz naskrz tady končí. Já bych vám chtěl poděkovat, pokud jste se zvládli prokousat až sem. A přeji hodně štěstí při studiu. A v budoucím životě.
Enzo Kale