První stupeň je za vámi. Už vás nebudou po nocích strašit ZKV, věčně se měnící profesoři a vážně nacpaná třída. Dostali jste se až sem, gratuluji! Ovšem tohle není konec. Tohle je teprve začátek.
Na sociálním žebříčku si vedete dobře. Znáte většinu spolužáků, nikdo se na vás nedívá skrz prsty a už máte prohlídnuté ony Velmi křehké vztahy, tudíž už víte, na kterou stranu se můžete postavit. A co je na tom nejlepší? Vaši volbu nebude nikdo zpochybňovat, protože už nejste “mrně”. A když už bude, můžete mu dát pěkně na frak.
PS: A tak šel čas obsahuje špetku cynismu, tak ho berte s nadsázkou. Trochu pravdy zde ale také najdete.
Etapa třetí – pokušitel
Jakmile odjedete vlakem, víte, co máte přesně dělat. Už na nádraží si vyhlédnete svoje známé, se kterými si zaberete kupé, a kdykoli se tam bude snažit dostat kdokoli nový, budete na něj vrhat ošklivé pohledy. Tentokrát už máte jistotu, že víte naprosto všechno, co je potřeba. Také víte, že informace jsou nejcennější věc v Bradavicích a tak se s nimi nehodláte dělit jen tak s někým…
Už nepotřebujete kšilty dozadu a frajerské oblečení. Dělá vás velkým vaše sebevědomí. Při zařazování budete čekat přibližně tři čtvrtě hodiny, během které je vhodné vytáhnout šachy, piškvorky, případně poznámky, potom odbýt večeři v rámci několika minut a rychle se dopravit do ložnice dřív, než tam bude plno užaslých zelenáčů a mnoho radících (ne)ználků. Potom už se rychle převléct do pyžama a jít spát, protože to ranní vstávání vás semele… přeci jenom už nejste nejmladší.
Ráno víte, kdy přesně si přivstat. Schody jsou totiž zrádné a pohybují se, jak se jim chce, pokud máte dělat dojem na famfrpálového kapitána a chcete místo v týmu, hodí se ráno převléct do sportovního, jakože jste si byli zaběhat. Vy to přece myslíte vážně! Potom mu ještě zabručet do ouška nějakou pofidérní lichotku, aby vás obsadil do týmu a pak se pokud možno celý měsíce neobjevit. (pozn.: Pokud mi tohle někdo udělá, tak ho zaškrtím.)
Prvním velkým překvapením je ovšem sekretariát. Tam na vás čeká neobyčejně široká nabídka předmětů, pokud jste ovšem v prváku nepředváděli duby. Ty všechny znějí velmi lákavě. Dávejte si ovšem pozor – ono to tak možná zní, ale chodit na takových patnáct předmětů není žádný med, pokud nehodláte naprosto omezit jídlo, sociální kontakty a pokud možno i čas sami na sebe. Většinou se to tak ale prostě stane, lidi si zapíšou příliš mnoho předmětů a pak vídáme zombíky ze třetího ročníku, jak se sunou skrz bradavický hrad a nejsou schopni říct víc než: “Čau, úkoly, čus”.
Předmětů je mnoho, úkolů je ještě víc, lidí kolem vás je strašně moc a tak omezíte svůj kontakt na ty nejbližší. Pár Neználků, které jste si oblíbili minulý rok, a pokušitelů, kteří s vámi drží od prvního ročníku. V tento osudový rok začínají choutky… a tím nemyslím pranic zvláštního, pouze snahu překročit řád.
Zůstat venku po večerce je hrozná švanda, stejně tak připravovat lektvar na záchodě a pak ho někomu lít do pití. Ještě větší sranda je ovšem protestovat zásadně proti prefektům a prefektám a primuskům a primuskám, protože mají větší práva a to rozhodně, rozhodně není fér. Notýsky u sebe na pankáče nenosíte, protože nejste malý děti, učební pomůcky necháváte na pokoji, protože nebudete namáhat svá stará záda… a tímto neobvyklým způsobem proplujete až na konec školního roku.
Pravděpodobně jste se stihli zamilovat. Pravděpodobně vám někdo zlomil srdíčko, nebo jste ho vy zlomili jemu. Všechny tyto věci se podepíšou na Velmi křehkých vztazích, které se stanou v rámci několika dní velmi populární. Ovšem nebojte, sice si z vás budou čas od času kamarádi dělat srandu, ale ono to vyšumí. Ovšem zasejete nové semínko, které bude postupem času růst a růst, až se z něho stane strom. Kolik bude mít větví? To je na vás.
Pokoušíte trpělivost všech kolem sebe a hlavně svoji, na konci roku dostanete vysvědčení a shodnete se se svým druhým já, že těch předmětů je přeci jenom moc, a že si příští rok dáte voraz. Přeci z toho všeho nechcete skládat NKÚ, ne? To by byla zabijárna.
A tak končí váš třetí rok v Bradavicích. Užili jste si trochu té rebélie, trochu tý romantiky… a teď se nemůžete dočkat domů. Už je to trochu vyčerpávající, že jo?
E. K.
0