Bradavické drby

Trocha špíny ještě nikdy nikoho nezabila! (Že, Archie?)

Velevážení čtenáři, veškerá Žeryčino zvěři, mrtvoly schované v kumbálech (ano, víme o vás). Dostal se k vám další z našich článků ze série odhalující veškeré zlo, které se odehrává za zdmi Bradavického hradu. S laskavým přispěním našich informátorů se nám podařilo odhalit nebezpečného sprejera pohybujícího se na volno bez vodítka po chodbách, zjistili jsme, kdo pravidelně a zcela bez zábran znesvěcuje knihovní majetek i kde můžete chovat pavouky (pokud se s vámi Erika podělí).

A dnes přišel čas, kdy práskneme dalšího ze studentíků, který si myslí, že školní řád tu máme jen proto, aby měl školník Filch pocit důležitosti. Na dnešního hříšníka si posvítíme spolu s Rosannou Angelisovou, vysokou rusovlasou baletkou z třetího poschodí. Její obraz s trochu kýčovitým pozlaceným rámem visí jen několik málo kroků od hlavního dějiště – jednoho z mnoha přístěnků na košťata, čistící přípravky a další vymoženosti umožňující školníkovi stěžovat si na těžkou práci.

Samozřejmě jsem všechno perfektně viděla. O drby ani cizí záležitosti se pochopitelně nezajímám, ale co jsem měla dělat, když je z mého obrazu všechno skvěle vidět? Pochopitelně by mě ani nenapadlo špehovat, nebo o tom nejdejmerlin někomu vyprávět, ale když jste se tu objevila, nemůžu mlčet.

Ráda bych upozornila, že ze zmiňovaného obrazu je do kumbálu vidět jenom když se vyškrábete na nějakou starou almaru namalovanou v pozadí a pořádně se vykloníte, div že nevypadnete z obrazu. Rosanna však tvrdí, že se o cizí záležitosti nezajímá, tak ji přitom nechme, protože na otravování ostatních máte mě.

Nejsem si jistá, kdy to začalo, ale dělo se to pravidelně. Tedy, téměř pravidelně. Většinou tak každý druhý týden. Někdy se třeba měsíc neukázal, ale to většinou v době famfrpálových zápasů. Jinak se myslím nestávalo, že by nepřišel. A vždycky ve stejný čas i den. Ve středu, těsně po obědě. Vím to, protože mi namalovali tyhle krásné hodinky se zlatými ručičkami. Nikdy se nezaseknou, ale čas ukazují naprosto spolehlivě. Můj malíř byl totiž skutečně talentovaný. Podívej, jak krásně mi namaloval klouby na prstech.

„A co udělal, když teda přišel?“ zeptala jsem se, protože Rosanna vypadala, že bude dalších dvacet minut básnit buď o svém malíři, nebo o detailně vypracovaných rýhách v parketách.

Přicházel pokaždé velmi sebevědomě. Myslím, že právě proto nebyl nikomu podezřelý. Prostě sem nakráčel, rozhlédl se a vlezl do toho přístěnku. Dokonce se ani neobtěžoval zavírat dveře… Díky tomu jsem taky všechno viděla. To víš, já se o cizí nestarám, jenom jsem si trénovala arabesky, ale stejně jsem to viděla. Úplně všechno, co si ten student dovoloval k chudáku školníkovi. Ale kdo by mě poslouchal, kdybych to řekla? Jsi první, koho to zajímá.

,,Tak vidíš, přeci jen se někdo zajímá. Hodně mě to zajímá. A díky článku, který o tom napíšu, se to dozvědí úplně všichni na hradě. Víš, jak školníkovi škodil?“ pokoušela jsem se Rosannu trochu uchlácholit, protože vypadala, že začne natahovat. A já opravdu nemám tušení, jak bych utěšovala brečící obraz.

Samozřejmě. Vždycky si zpod hábitu vytáhl takový malý pytlíček… Ušmudlaný, z laciné látky, bez ozdob, nebo alespoň nějakého vyšívání, no hrůza. Umíš si to představit? Já, kdybych už šla někomu ničit život, alespoň bych se na to hezky oblékla, učesala a obstarala si pořádné náčiní. A tenhle kluk měl prachobyčejnou školní uniformu, hřeben asi neviděl nikdy v životě a ten nebohý sáček… Ani jako hadr na podlahu by to nebylo dobré.

,,Hm, rozumím. Prostě nemá absolutně vkus, že?“ zasmála jsem se, aby Rosanna nedostala panický záchvat i z mojí školní uniformy, ,,a jak teda školníkovi škodil?“

V tom pytlíčku bylo… No, nejsem si jistá. Takový tmavý prášek, možná prach, nebo hlína, prostě nějaká hnusná špína. To trochu omlouvá, že to tahal v tak ubohé nádobě, protože já bych si taky nedovolila ničit jakoukoliv dobrou látku tím, že bych na ni sypala špínu.

,,Jasně, jasně,“ odkývala jsem to a doufala, že už se konečně někam dostaneme, ,,a můžeš mi prosím říct, co se tedy dělo?“

Ovšem. Když vytáhl ten pytlíček, vždycky se do něj nejdřív podíval. Možná kontroloval, jestli v něm něco nechybí, opravdu si nejsem jistá. Ale potom, když ho zkontroloval, tak ho položil tam na ten výklenek hned u dveří.

Řeč byla o maličkém výstupku schovaném v koutě kumbálu, jak jsem později zjistila, když jsem se tam šla podívat.

A potom začal otevírat všechny možné lahvičky, piksly, krabičky a barely. Školník si nechává v každém kumbále čistící prostředky a že jich má opravdu požehnaně. Některých, třeba těch na kámen, tam má několik obrovských barelů plných galonů takové smradlavé vodičky. Taky tam je několik litrů leštidla na obrazové rámy, něco jiného na údržbu brnění, olej na promazávání kloubů, odstraňovač rozteklého vosku, leštidlo na plakety, další na okna, kila a kila pracího prášku… Ne, vážně, kdyby se školník někdy rozhodl, že použije všechny tyhle věci naráz, celá škole by se utopila v bublinkách.

Rosanna se smála a já se smála s ní, i když mi to teda moc vtipné nepřipadalo. Jenomže mám v popisu práce své informátory neurážet a k tomu merlinžel patří i to, že se směju jejich vtipům a chápu jejich trable.

Otevřel opravdu úplně všechny nádobky. A potom, do každé nasypal trochu toho prášku… teda, ne trochu. Vlastně docela hodně. Myslím, že měl ten sáček nějak začarovaný, protože do obyčejného by se nikdy nevešlo tolik špíny. A nejvíc toho vždycky nasypal do leštidla na okna a do přípravku, co používají skřítci v kuchyni na mytí nádobí. Musím uznat, že to sice měl promyšlené… Ale zároveň je to pěkně nechutné. Jsem moc ráda, že nemusím jíst. To víte, baletky toho nikdy moc nesnědí a obrazy teprve ne. Ale já mám výhodu, jsem namalovaná krásně hubená, a to se nikdy nezmění. Ale stejně, jíst z talířů umytých špínou… fuj.

I tohle jsem Rosanně odsouhlasila a zařekla se, že si vždycky talíř i skleničku před jídlem zkontroluju. Protože v tom pytlíku mohl být pro mě za mě třeba trus běhnic. Nechutné. ,,A víš, kdo to byl?“ konečně se zdálo, že se celý příběh chýlí ke konci a zbývalo pouze vyzvědět, kdo se takto baví na nebohých studentech.

Ale jistě. To vím naprosto spolehlivě! Poznala bych jeho tvář kdykoliv a kdekoliv. A jednou, když jsem byla na návštěvě u Roweny v Havraspárské věži, tak jsem se jí na to vyptala. Hezky dopodrobna. Jmenuje se Archie Thiers a je od ní z koleje. Říkala, že je to prý pěkně otravné kvítko a že něco takového (přidávání špíny do čistících přípravků – pozn. red.) by mu bylo podobné.

,,Archie Thiers,“ mumlala jsem si pro sebe, když jsem to psala a poté Rosanně hezky poděkovala za další drb. Šla jsem ještě omrknout ten přístěnek, ale tam jsem kromě mnoha barelů, lahví, bedýnek a kdo ví čeho všeho nenašla vlastně nic. Tak jsem radši rychle vypadla, kdyby se objevil školník.

A co vy, jedli jste taky z těch špinavých talířů? Nechtěli byste Archieho přetáhnout po hlavě koštětem, kyjem, kartáčem na vlasy, kočkou… čímkoliv, co bude po ruce? A především, dokázali byste namalovat baletku dělající arabesky?

Tyrkysová hlava,
Hayley Eliza Kelly

0

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *