Víte, já už ode dne příjezdu do Bradavic přemýšlím o tom, že mám poměrně jako zajímavej život. Při příjezdu do školy jsem málem třináctkrát umřel a dneska vám rozhodně jako nejdu psát o tom, že jsem objevil poklad na konci duhy. Povyprávím vám o letošní zahajovací slavnosti, protože, dámy a pánové, to byla taková epes rádes jízda, že jsem z toho skončil na ošetřovně.
Vezmeme to ale od začátku, protože vám tu ošetřovnu určitě nevyžvaním hned teď. Tak blbej jak vypadám ještě nejsem. Teda, možná jsem, ale to je příběh zase do jiné story. Nicméně to, že se mě Bradavice nějakým záhadným způsobem snaží zbavit hned na začátku mého vůbec prvního ročníku, jsem si uvědomil už při vstupu do Velké síně. Heleďte se, jó, mi to nemějte za zlé, ale Krakenová (pozn. red. – Jakože… Cracknellová) u vstupu na mě zrovna dojem neudělala, víte co. Přesto jsem to odignoroval, páč mě zaujal ten boží strop a výzdoba. TO PROSTĚ TLESKÁM, SMEKÁM U TOHO SVŮJ STYLOVEJ KLOBOUČEK a TLESKÁM JEŠTĚ JEDNOU! Báječná práce, hned bych všem rozdal zlatého bludišťáka, ale co mě teďka jako fákt dostalo bylo jídlo. Víte proč? ONO NORMÁLNĚ ŽÁDNÝ NEBYLO! Takže si zlatého bludišťáka beru zpátky, na tleskání zapomeňte a klobouček už jsem hodil zpátky na hlavu. Ne, ne, ne. Bez jídla to prostě vončo není.
Nezbývalo mi ale nic jiného, než se i přes tu vidinu prázdných stolů vydat k tomu mrzimorskému a ukousat si u něj nehty hlady. Ona už tam seděla teda Rozárka a pak přišli i další moji spolukolejníci jako byl Lojzá, jeho holčičina Evžu, primdusová, ta akromantulová, Beatrice a Clary. (Pozn. red. – Rozárka – Rositta, Lojzá – Bota, Evžu – Evie, primdusová – primuska Leyla, ta akromantulová – Erika, to je jasné, Beatrice – Bethany, Clary – Clarie) Má vůbec cenu zmiňovat, že hlavní téma u našeho stolu bylo to, že máme hlad? JAKO HALÓ? Už dorazilo tolik lidí a jídlo pořád někde v čajzlu jako. Naštěstí tam teda byly ty čokožábunky na stolech, tak jsem si aspoň začokoládoval, než se vůbec celá akce rozproudila a než se tedy rozhodlo, že nějaká ta večeře nám naservírovaná bude. Povím vám ale na rovinu, že jsem na to jídlo čekal dýl, než v mudlovské restauraci. Ne, to není kompliment.
Zábava se začala poměrně rychle prolínat mezi všema stolečkama. To bylo jasný. Jsem se totiž mezi tím ustavičným klábosením s mýma žlutýma kolegama jako rozhlížel i kolem. V Havru jsem viděl bráchu s Toníkem, Kaktusem a chvíli i s Arym, ale ten pak odešel k nebelvírskýmu stolu. Tomu jsem moc nerozuměl, ale vono je to jedno. Pěkně to tam frčelo, páč tam zase byl i Brendon a ty dvě blondýny, co neznám. Dokonce jsem poznal i tu primdusku Adelajdu. Zelenej stůl byl takovej divnej. Lóťa vypadala, že je na pokraji zhroucení, ale byla tam i nějaká Emílie se Sabrinem, vlastně taky Gary. Každopádně stůl, kde to prostě frčelo nejvíc, byl ten náš mrzimorský, protože my prostě nezklapneme a jsme boží. Nemáte zač. (pozn. red. – Toník – Anthony, Kaktus – Kaktus, Ary – Árčí, Brendon – Brájen, dvě blondýny – Astrid a Astryd, primduska Adelajda – Adelle, Lóťa – Lóťa, Emílie – Emilka, Sabrin – Sebastian, Gary – Gareth.)
Brzo přišlo zařazování nováčků. Já bych na něj málem úplně zapomněl jako, protože ono to u našeho stolu tak frčelo, že prostě nebyl čas sledovat věci okolo. Však ale víte jak to chodí ne? Za časů kdy mne ušili, už je to tisíc let, bla bla bla bla bla a v Mrzimoru víc vážilo, jak se kdo práce zhostí, a bla bla bla bla. Zkrátka nám klobouk zase zazpíval, pak si sedal na hlavy těm vyděšeným chudákům a TADÁ! Každá kolej měla o příslušníky víc. Třeba takovej Makrel se dostal prej do Havraspáru, Alík a Ráchelová taky, Athélie dokonce do Nebelvíru, tam se dostal i Chris. Francisa pak do Zmijozelu spolu s Helenou (věděli jste, že jsou ségry? Hustý, že jo?) no a k nám třeba přišly Amálie, naštvanej Garfield při pondělku, Paris a dokonce moje spolukupéčanda Nikol. (pozn. red. – Makrel – George Martell, Alík – Alex, Ráchelová – Rachel, Athélie – Athalia, Chris – Christian, Francisa – Frankie, Helena – Hayley, Amálie – Amelia, naštvanej Garfield při pondělku – Elliana, Paris – Peyton, no a Nikol – Nikol)
Měli jsme to úspěšně za sebou. Zařazování jako hlavní zábavu večera, které pomalu nikdo ani nevěnoval takovou velkou pozornost. Napsal bych, že jsem posléze čekal, co jako přijde dál, ale byl jsem tak zaneprázdněný povídáním si o mazlení se s akromantulema nebo pomalým odhalováním bradavické vidličkové víly Kártra, že jsem ani nepostřehl, že zařazování skončilo. Víte ale, co mou pozornost upoutalo? Co mě přeci jen na kousínek odlákalo od té záživné konverzace? JÍDLO! NO FÁKTICKY! Přinesli ho, nakonec. KONEČNĚ se na stolech objevilo. Volejme sláva, tleskejme, vyhazujme konfety do vzduchu a oslavujme toho, koho napadlo to jídlo konečně přinést. Merlin ti žehnej, kamaráde, Merlin ti žehnej. No a samozřejmě, že jídlo mělo přednost, než paní ředitelková.
Věnoval té vůbec někdo pozornot? Né? Já vám nevím. Možná ale někdo přeci jo. Můj brácha. Dostal jsem od něj na ošetřovně dvou hodinovou přednášku, takže ji asi vnímal detailně. KAŽDOPÁDNĚ VÁŠ MRZIPAKOUŠ EZRA ZACHRAŇUJE BRADAVICE A SE VŠÍM SE S VÁMI PODĚLÍ. Shrneme si to do bodů, ty si všichni pamatovat budeme:
- Vítáme toho profáka, co mě vydědil. Křiklouna, no jó. Prý v Bradavicích bude učit. Jenže mě vydědil, tak ho vítat nebudu.
- Rovněž prosím vítáme profesorku Kavanpfffff. Prostě Karavánkovou, páč její příjmení fakt nevyslovím. Vás já vítám, profesorko, fákt!
- Pokročil čas. NEVÍM JAKO, proč je to DŮLEŽITÝ, ale pokročil.
- Vy-víte-kdo se vrátil, ale to prý víme od konce minulýho roku. Já teda ve škole nebyl a bábinka mi doma nic neříká, takže jako… COŽE?! ON SE VRÁTIL?!
- Jestli ale panikaříte jako já, NEPANIKAŘTE, páč ty Bradavice jsou prej zaopatřený. JASNÝ?! ZACHOVEJME KLID!
- Máme tu jednotku spešl kešl pánů bystrozorů! Jsme zachráněni! Počkat… doufám, že to nejsou ti stejní, co nás nezachránili ani před rarachy… nebo jsou? No, tak to jsme pěkně v čajzlu, vážení. Prej je ale vybral Brumbín, takže bych možná zkusil pár dní nepanikařit (i když on je Brumbín starej a třeba i slepej, že jo, ale to nevadí).
- Máte mrknout na školní řád. Nevím k čemu je to dobrý, ale prostě máte.
- ROZVRH JE NA DOVOLENÝ! To je taky důležitá informace. Sbalil si kufry a odjel se slunit na Bahamy, takže ho uvidíme někdy příště.
- A prej jsou nějaký famfrc nábory…. Víte o tom někdo něco?
Koho milujeme? Ezru! Já vím, nemáte zač. Jsem zachránce životů, andělský poselství a pěna u huby…. PĚNA U HUBY? CÓÓ? No jasný. To je totiž další věc, co si z akce pamatuju. Najednou mě bolelo břicho, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Však všichni známe větry, ne? Ale ta pěna? Ta mě vyděsila. Od momentu, kdy se mi objevila u pusy, jsem vlastně už skoro nic nevnímal. Odněkud z dálky jsem ještě slyšel “ZDOVOLENIM, ZDOVOLENIM, TADY JDE O ŽIVOT, JSEM TADY!”, chtěl jsem odpovědět, že ZDOVOLENIM se chci najíst, ale neřekl jsem to. To byl totiž můj úplnej konec.
Jakoby nebyl. Probral jsem se na ošetřovně. Bylo tam se mnou hrozně moc profáků, což jsem nechápal a ještě víc jsem nechápal, co tam jako dělal můj brácha s jeho holčičinou (teda asi), ale víte co? Ležel jsem zabalenej v posteli, kolem mě všichni lítali jak jsem si písknul a měl jsem se famfárově. Teď tu teda sepisuju tenhle článek, protože kdo by to jako věřil, že je na té ošetřovně taková nuda, že jo?! Hrůza. Nikdo tohohle prďouše pomalu ani nenavštíví, ale já vám odpouštím. Mimochodem, pan ZDOVOLENIM byl prej náš mrzimorský kolejní Táborník Lewisák přeskakující profesorský stůl. Lepšího kolejního nenajdeš, heč.
Váš Ezrouš, nebo Arnold, nebo jak mi to vlastně chcete říkat.