V rámci naší série pohádky po zmijozelsku jsme navšívili již mnohé kraje, ale nikdy ne podvodní svět. A je to právě výlet do hlubin oceánu, který nás dnes v poslední díle celé pohádkové série čeká. Ano, je tomu tak, připravte se na poslední ponor mezi řádky příběhů z per mladistvých hadích autorů. Pohádku, kterou naše mladá generace rozcupovala tentokrát, meže znát jako Malou mořskou vílu, ovšem bude právě ta v jejich verzi ještě hrát prim?
Žila byla kdysi jedna malá mořská víla se svými sestrami a matkou královnou v korálovém zámku na dně moře. Mladičká princezna byla tuze smutná, protože nikdy neplavaly na hladinu podívat se na zemi. „Za příštího úplňku vyrazíme,“ slíbila jí matka. Mořská víla to ale nemohla vydržet a v noci se sama vydala k hladině. Moře bylo hodně rozbouřené a veliká loď narazila na útesy. Mořská víla zaslechla hlas mladíka volajícího o pomoc.
Zvědavá připlavala k mladíkovi a pozorovala ho, jak se na své loďce v rozbouřeném moři kymácí ze strany na stranu. A protože to byla mořská víla tak trochu škodolibá, napadlo ji hned, že si z mladíka udělá trochu legraci. Počkala na jednu velkou vlnu a šup! Převrátila loďku i s mladíkem ještě dříve, než se stihl dostat na útes. Nebohého mladíka tak vyklopila přímo do rozbouřeného moře. Nakonec mu však pomohla se z rozbouřeného moře dostat a vytáhla ho na útes. „Teď tu spolu budeme hospodařit,“ řekla mu s úsměvem dříve, než se stihl pořádně rozkoukat, co se vlastně stalo.
„S nikým tu nebudu. Vrať mě hezky zpátky!“ rozčílil se mladík a zamračil se na mořskou pannu. Ta se ale rozzlobila a rozhodla se, že mladíka za jeho drzost potrestá. Třikrát pleskla svým ocasem do vody a z mladíka udělala duhovou rybičku. „Když nechceš se mnou hospodařit na souši, vezmu si tě pod vodu.“ A protože ryby nemluví, nepromluvil ani mladík a víla ho tak potopila do svého mořského království, kde zase mrskla ocasem a místo ryby tu opět stál mladý muž. Něco na něm bylo ale jinak, měl ocas, žábry a vlastně celý byl trochu jiný. Teď totiž patřil k nim – mořským lidem.
Chudák mladík chvíli nevěřícně zíral na své nové já, naprosto neschopen žádného slova. Tedy, ne na dlouho, protože jen co si dal dvě a dvě dohromady, tak otevřel ústa a začal vyděšeně křičet. Dožadoval se mořské dívky, aby ho proměnila zpět na člověka, ale ona odmítala stále dokola. Mladík se znovu naštval a uraženě plaval pryč od oné proradné mořské víly. Když mu nechce dovolit, aby byl sám sebou, tak ho nebude mít vůbec. A tak se mladík vydal prozkoumat mořský svět na vlastní pěst. Ale jak už to tak bývá, moře skrývá mnohá nebezpečí…
Mladík plaval, aniž by věděl kam. Byl také zaslepen svým hněvem a nevšiml si, že ho sleduje několik párů očí. Nejsou však nebezpečí jako nebezpečí, některé nástrahy se totiž zpočátku tváří naprosto nevinně a těžko lze rozeznat, jak nebezpečné ve skutečnosti mohou být.
Tak se stalo, že se mladík na své pouti vodní říší dostal do oblasti, kde to zářilo a třpytilo se jako drahokamy. Našel totiž vodní rostliny, které vylučovaly nejen tuto záři, ale i omamnou vůni, a navíc lákaly své oběti svým zpěvem. Přezdívalo se jim sirény. Mladíka také okouzlily. Rozhodl se připlout blíž a unešen tím zpěvem, po jedné se natáhl. „Nedotýkej se jich!“ ozvalo se odkudsi zpoza velikého balvanu varování, ale bylo již příliš pozdě.
Mladík se tak k jedné natáhl a dotkl se jí, protože on žádné nebezpečí necítil, byl oslepen krásou toho místa. „Překrásná…“ dostal ze sebe mladík, jak už byl polapen do pasti rostliny. Malá víla se však nechtěla svého úlovku vzdát, a tak jej celou dobu pozorovala až na toto místo, než se konečně rozhodla zakročit. Svou ploutví švihla tak silně, že se jí podařilo během několika vteřin dostat k mladíkovi.
Toho se pokoušela nejprve osvobodit svými slovy, potom mu dokonce darovala malou pusu na tvář, aby si na všechny ty chvíle s ní vzpomněl, ale nic nezabíralo. To se samozřejmě také nelíbilo druhé nápadníci – siréně, která se jej nechtěla vzdát též. Potřebovala totiž pro své plány mladíka a dlouho u ní nikdo nebyl, tak v něm našla svou příležitost. Začala tahanice mezi těmito dvěma nápadnicemi, které se tak přetahovaly každá z jedné strany o to, kdo jej získá.
Mladík tyto pohyby pociťoval, ale na všechno už bylo pozdě. Jen z dálky slyšel hlasy dvou bytostí, které se pomalu měnily na jeden mužský hlas patřící osobě, která s ním celou dobu třásla. Konečně se pořádně nadechl, prudce se zvedl z lehu do sedu a otevřel oči, díky čemuž zjistil, že se nejen nenachází na dně moří, ale ve své měkké posteli. Úlevně si vydechl, když to celé byl jen příliš živý sen. A nebo ne?
