V posledním díle procházky po dějinách kouzelnické školy Stříbranova jsme se věnovali útoku, který na školu provedla Gormlaith Gauntová. K rozhřešení souboje mezi ní a její neteří, za níž stála její rodina, však zatím nedošlo, právě naopak to vypadalo, že Isolt podlehne černé magii, a její nedopsaný příběh tak bude spět k tragickému konci. Bude tomu tak doopravdy, nebo stále existuje cesta ven z této nešťastné situace? To je otázka, již mohou zodpovědět následující odstavce s pokračováním našeho příběhu.
Ozval se hlasitý rachot a měsíční paprsky pronikající do pokoje byly zastíněny paskřetem Williamem, jenž se objevil na parapetu okna. Než Gormlaith vůbec měla šanci zjistit, co se stalo, její srdce proklál otrávený hrot šípu. Z jejího hrdla se vydral nelidský řev, který byl slyšet na míle daleko. Stará čarodějnice se snažila využít veškerou svou černou magii, aby se stala nepřemožitelnou, ale veškeré její kletby byly potlačeny paskřetím jedem. Její tělo se měnilo, až bylo pevné a křehké jako sklo, které se roztříštilo na tisíce kousků. Hůlka od Ollivandera spadla na zem a praskla. Vše, co zbylo z Gormlaith Gauntové, byla doutnající hromádka prachu, zlomená hůlka a ohořelá blána z dračího srdce.
William zachránil rodině jejich životy. Místo toho, aby zareagoval na vyjádření jejího vděku, vyštěkl, že si všiml, že Isolt nevyslovila jeho jméno celou dekádu a byl uražen, že ho zavolala jedině tehdy, když čelila strachu z blížící se smrti. Isolt byla příliš taktní, než aby se mu pokoušela vysvětlit, že to nebyl on, koho volala, ale jiný William. Na druhou stranu, James byl velmi potěšený, že konečně může poznat paskřeta, o kterém tolik slyšel. Byl tak nadšený, že zapomněl, že paskřeti nenávidí většinu lidí, a tak tiskl zmatenému Williamovi ruku a sděloval mu, jak je nadšený, že jednu z kolejí na Ilvermorny pojmenoval právě po něm.
Je pravděpodobné, že to byla právě tato lichotka od Jamese, která obměkčila Williamovo srdce, protože následujícího dne nastěhoval svou paskřetí rodinu do domu. Jako vždy si na vše stěžoval, ale i tak jim pomohl napravit škody, které Gormlaith způsobila. Poté prohlásil, že kouzelníci jsou moc slabí na to, aby byli schopni se ochránit sami, a vyjednal si tučnou zálohu ve zlatě za to, že bude od té chvíle sloužit jako školní soukromá bezpečnostní a údržbová služba.
Salazarova hůlka zůstala díky Gormlaithinu pokynu v Hadím jazyce nadále neaktivní. Isolt jej sama neovládala, ale stejně již nechtěla vlastnit hůlku, která byla poslední připomínkou jejího nešťastného dětství. Tak ji ona a James pohřbili do země mimo školní pozemky.
Do roka vyrostl na místě, kde byla hůlka pohřeba, neznámý druh stromu s velmi vzácným hadím dřevem. Odolal všem pokusům o jeho prořezání či dokonce pokácení, až po několika letech došlo k objevu, že listy tohoto stromu mají velmi silné léčivé vlastnosti. Strom tak je připomínkou a svědectvím o tom, že Zmijozelova hůlka i jeho rozptýlená linie potomků mohou být jak ušlechtilí, tak i hanební. A, jak to tak vypadá, ti nejlepší z dědiců se usídlili právě v Americe.
Isoltin příběh došel ke svému zdárnému konci, porazila svou zlou tetičku a zbavila se všech svých kostlivců ve skříni. Je to však opravdu konec? Nebo má tento příběh ještě své pokračování, které čeká, až se do jeho řádků pustí dobrodružství-chtiví čtenáři? Na to vše si budete muset počkat až do dalšího dílu Toulek!
Za redakci Sonoru,
Julian Dwayne Salinger
